Krinolína – bizarní módní doplněk oblíbený po stovky let
První krinolína v evropské historii se objevila ve Španělsku během 16. století. Byla silně vyztužená plstí, mořskou trávou nebo kruhovými obručemi, podloženými spodničkami. Podobala se nedobytné pevnosti a nosily ji šlechtičny. Brzy se k nim přidaly i měšťanky. Krinolínu nosila i anglická královna Alžběta (1533-1603), schopná, ambiciózní a také velmi ješitná žena. Baroko a rokoko ještě rozmanitost krinolín rozšířily, zejména ve Francii. Kolem poloviny 17. století se vžila mohutná krinolína ve většině evropských zemí. Zkrácenou verzi nosily rovněž ženy na venkově.
Zpočátku měla krinolína kalichovitý tvar, vyztužený dřevěnými nebo železnými obručemi. Pozdější používání velrybích kostic ji poněkud “odlehčilo”. Obrovská krinolína spotřebovala pět obručí, spojených voskovaným plátnem. Při chůzi vrzala, takže příchod dámy byl vskutku impozantní. Navíc se kolébala jako šílená loď, byla naprosto nevhodná k chůzi. Dostala název panier (koš). Po roce 1725 získala krinolína zvláště ve Francii kupolovitý tvar, po roce 1750 zvítězila tzv. redukovaná krinolína ze dvou oddělených částí, svázaných na bocích stužkou, tvořená pouze ze dvou obručí. Nejbizarnější podobu měla ale právě kolem roku 1745.
Krinolína byla terčem mnoha vtipů a satiry, zejména v časopise Punch. Viktoriánští reformátoři ji odmítali; upozorňovali na klecový tvar sukní a prohlašovali jej za efektivní věznění žen. Vzhledem k tomu, že krinolína mohla mít šířku až 180 cm, lze si snadno představit potíže s procházením dveřmi, vystupováním z kočárů a obecně s pohybem v tak velkém příslušenství. Ačkoliv musela být krinolína dostatečně vyztužená, přece jen byla částečně ohebná. Pružinová ocel umožňovala vyrábět výztuže lisováním ve formách. Dalším problémem byla potenciální nevhodnost krinolíny. Její lehkost byla požehnáním i prokletím, protože závan větru nebo kopnutí mohl krinolínu rozhoupat a odhalit nohy své nositelky. Ještě horší bylo případné zakopnutí, které zvedlo nahoru celou sukni. Problémem byl rovněž tlak, ale těsný vyztužený korzet jej lépe rozložil. Mohlo být obtížné se posadit: pokud nositelka krinolíny důkladně nerozprostřela své sukně, celá konstrukce se jí zdvihla přímo do obličeje. Tato událost, která obvykle pobavila přítomné, byla často zobrazována v dobových komediích.
Ještě jednou se pak vrátily do módy kolem roku 1850. To už ale byly pohyblivější a dalo se v nich i pohodlně posadit. Právě v roce 1860 dosáhla krinolína svých největších rozměrů a o čtyři roky později se tvar začal měnit. Od kupolovitého tvaru se přední a boční část sukně začala zmenšovat a zůstávala objemná pouze vzadu. Spodnička tohoto typu se nazývala turnýra, česky též honzík. Klecová konstrukce byla stále ještě posazená v pase a vzadu se směrem dolů rozšiřovala. Turnýra byla rychle nahrazena vycpávkou, která plně stačila k vyzdvihnutí zadní části sukně a vlečky. Pro zajímavost uveďme, že v roce 1869 na žofínském plese zemřela třiadvacetiletá Marie Vetlová jen proto, že ji tanečník prudce přitiskl k sobě a dráty z obruče jí probodly játra.
Psal se v kalendáři čtvrtek 18. ledna roku 1866, kdy došlo ve Vídni k velice nevšední události. Tamní výrobce krinolín, mistr Alois Zwettl, zanechal v dílně osamocené dva učedníky, kteří měli vyzkoušet novou krinolínu slečně Francisce Millerové, dceři řezníka. Během náročné procedury musela být zákaznice přepásána speciálním postrojem a pomocí kladky vyzvednuta do výše půl druhého metru. Nad hlavou měla vyrovnány obruče a ruce zdvižené. Taková scéna se jistě učedníkům líbila jeden ze zvrhlíků nebohou dívku zneuctil. Nakonec zajistili kladku kamenem a utekli. Francisku našel až mistr Zwettl plačící a mysli rozrušené. Učni nakonec skončili v ústavu pro choromyslné a jejich mistr ztratil mnohé zákaznice. Vzápětí došlo ve Vídni k podobným případům – spáchali je aférou inspirovaní učni. Ženy začaly chodit na zkoušky s doprovodem a humoristické listy nabádaly staré panny, aby chodily na zkoušky krinolín, aby si alespoň něco užily.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
