Kalmykové v Povolží
Během bojů proti Napoleonovi se jednotky kalmycké jízdy, zčásti ještě vyzbrojené luky, zúčastnily bitvy u Borodina (1812) a následného tažení do Evropy. Zajímavostí je, že se dokonce ukázali během slavnostní přehlídky vítězných vojsk v Paříži. Je jisté, že tamní obyvatele musel exotický vzhled těchto divokých válečníků dost překvapit. Autorem této barevné litografie, nazvané Kalmyk, je francouzský malíř Carle Vernet (1758-1836), vlastním jménem Antoine Charles Horace Vernet.
Kalmykové dorazili do Povolží roku 1630, přičemž si podrobili tamní řídce obydlenou oblast nárokovanou Ruskem s vojenskou posádkou v Astrachani. Počátek kalmycké přítomnosti by provázen vzájemným rabováním sídel, přestože bylo sepsáno množství dohod o kalmycké poddanosti a vojenské výpomoci. Ve skutečnosti si Kalmyci vládli sami a tato vláda se historiografii nazývá Kalmycký chanát. Při upevňování své pozice se Kalmyci stali nástrojem ruské vlády v jižním pohraničí namířeným proti sousedícímu muslimskému obyvatelstvu jako např. Persii, Osmanské říši, nogajským a kubáňským Tatarům a Krymskému chanátu. Střety se sousedy a výpravy proti nim objasňují strategický význam Kalmyckého chanátu, který fungoval jako nárazníková zóna mezi muslimským světem a Ruskem, kterému se tak ulehčilo v evropských válkách. Svazek s Ruskem se projevoval v účasti kalmycké jízdy ve válkách, které Rusko vedlo na přelomu 17. a 18. století. Prvně byla zaznamenána účast Kalmyků při pochodu na Azov za rusko-turecké války roku 1672. Tři tisíce kalmyckých jezdců zasáhly proti Švédům na závěr bitvy u Poltavy (1709). O dva roky později se 20 000 Kalmyků zúčastnilo tažení na Kubáň, která byla cílem dalších vojenských výprav Kalmyků proti Turkům v pokračujících rusko-tureckých válkách. Některé výpady podnikali Kalmyci nezávisle, pronikali až k Donu, přičemž rabovali v ruských osadách, a dostávali se tak do konfliktu s carskou vládou.
Zdrojem dalších konfliktů se stalo osidlování Povolží Rusy a Němci, které nastalo po roce 1724. Carská vláda si vynutila na kalmyckém chánovi zřízení rady, což oslabovalo jeho tradiční autoritu. V roce 1771 carevna Kateřina Veliká (1729-1796) zrušila Kalmycký chanát a začlenila jej do Astracháňské gubernie. Car Pavel přiznal roku 1796 Kalmykům stejná práva a povinnosti jako donským Kozákům, mimo jiné povinnost vojenské služby. V této době obyčejní Kalmykové kočovali mezi Volhou a Donem, zimovali u Kaspického moře nebo u jezera Manyč. Teprve v druhé polovině 19. století se začali usazovat a v roce 1865 založili město Elista.
20. století bylo pro tento národ kritickým. Během občanské války se velká část obyvatel a šlechty připojila na stranu Bílých, konkrétně ke generálu Děnikinovi a později Wrangelovi. Během druhé světové války, 28. prosince 1943, sovětská vláda obvinila Kalmyky z kolaborace a během 24 hodin byly zahájeny deportace obyvatel včetně vojáků sloužících v Rudé armádě. Kalmyci byli odváženi dobytčími vozy na různá místa do Střední Asie a na Sibiř. Mezi lety 1945 až 1950 zemřelo 15 206 Kalmyků, zatímco se narodilo pouze 7 843. V roce 1958 byla znovu zřízena autonomní republika, která zůstala součástí Ruska dodnes. Hospodářské a sociální těžkosti způsobily, že mnoho mladých Kalmyků, zejména z venkovských oblastí opustilo Kalmycko a migrovalo jak do jiných oblastí Ruska nebo zahraničí.
Zdroj obrázku Carle Vernet