Poslední rytíř Josef Menčík

Kterak Šumavský rytíř vyjel s koněm do boje proti Německé koloně v roce 1938. Podle pověsti vyjedou Blaničtí rytíři Čechům na pomoc v hodině nejzazší. V roce 1938 sice nevyjeli, na Šumavě se ale nacistům postavil skutečný rytíř, rytíř Menčík.

Když v roce 1911 vyhořela tvrz Dobrš, před zbouráním ji zachránil místní “podivín” Josef Menčík, potomek starého vladyckého rodu , který ji od Schwarzenbergů odkoupil a začal ji dávat do kupy. Josef Menčík byl veliký fanoušek středověku a teď, když měl svou vlastní tvrz, nic mu nebránilo stát se skutečným rytířem! Tvrz zrekonstruoval do své interpretace vrcholného středověku. I ze zahraničí si nechal dovážet středověké starožitnosti, mezi nimi i zbroj, ve které často chodil, si nechal načerno propašovat z Francie, jeho však nejvzácnějším kouskem byly pravděpodobně varhany kostela z hradu Rabí. Rytíř Menčík byl takový novodobý Don Quijote. V moderní a uspěchané době rázně prosazoval rytířské ctnosti a rozhodně ho můžeme charakterizovat jako sympatického a romantizujícího rytíře bojujícího za čest a spravedlnost. Nebyl však bláznem, ale skutečným nadšencem, takovým prvorepublikovým reenactorem. Jako rytíř samozřejmě pomáhal, jak jen mohl. Mládež učil cti a rytířskému chování a často tak k němu do tvrze chodily školní výlety ze širého okolí, které navlékal do zbroje, vozil na koni a probouzel v nich nadšení pro historii. Jednou si děti dokonce všimly dřevěného krokodýla v hradním příkopu! Dřevěného krokodýla tam nechal Menčík udělat, aby připomněl Kryštofa Koce z Dobrše, který kdysi do Dobrše z daleké výpravy přivezl skutečného krokodýla. S nadšením návštěvníkům ukazoval své poklady, vyprávěl o minulosti, historii nejen tvrze, ale i celého středověku a ukazoval ideály správného rytíře. Lidé ho nazývali “Fousatý táta”, jelikož byl velice oblíbený zvláště u mládeže, nebo “Poslední rytíř”, což je nejspíše i pravda. Odmítal moderní vymoženosti, nevlastnil tedy žádnou elektroniku a k osvětlení využíval svíčky a pochodně. Velice zajímavý byl i jeho hospodský rituál. Pokaždé, když odcházel z hospody, na jedno polknutí spolkl celého slanečka, zapil to korbelem rumu a na celou hospodu z plna hrdla hrozivě zařval!

Do role posledního rytíře se velice vcítil. Snažil se žít čestně, bez závislosti na hmotných statcích, ke svému okolí se choval mile a velkoryse i se vstřícnou pohostinností, nikdy neodmítl návštěvníka ve svém panství. Vždy prohlašoval, že skutečný i moderní rytíř musí být hlavně statečný, čestný a s velkým duchem, to vše prokázal v kritických dnech zářijového obsazení Sudet nacisty v roce 1938.

Jako správný rytíř by za svou zemi položil i život. Když se tedy dozvěděl o koloně invazních Němců, na nic nečekal. Nasoukal se do zbroje, na hlavu nasadil helmu a s halapartnou se na svém koni vydal vstříc německé bestii v ocelových tancích, jako vlastenec přeci něco takového nemohl dopustit. Sám toho však s halapartnou proti tankovému pancíři nezmohl. Němci mu neublížili, pravděpodobně ho považovali za blázna a nejspíše i díky jeho odvaze, že se proti nim rozjel na koni, ho propustili. Poslední rytíř tak žil ve své tvrzi až do roku 1945, kdy mu byla znárodněna. Pár dní poté, 19. listopadu 1945 umírá ve věku 75 let na stáří a pravděpodobně i na příslovečné zlomené srdce.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons

https://www.armyweb.cz/cache/images/full/4606/4606–rytir-tit.jpg

https://scontent-prg1-1.xx.fbcdn.net/v/t1.0-9/129724095_700676550585577_110947285597784389_n.png?_nc_cat=103&ccb=1-3&_nc_sid=730e14&_nc_ohc=Xl8YlKgPwXIAX8Mzkhp&_nc_ht=scontent-prg1-1.xx&oh=a8a6c517fb32c72e11afb35c1047cb71&oe=6068F2DB

Napsat komentář