Poslední rytíř Josef Menčík
Kterak Šumavský rytíř vyjel do boje proti Německé koloně. Podle pověsti vyjedou Blaničtí rytíři Čechům na pomoc v hodině nejzazší. V roce 1938 sice nevyjeli, na Šumavě se ale nacistům postavil skutečný rytíř, rytíř Menčík!
Když v roce 1911 vyhořela tvrz Dobrš, před zbouráním ji zachránil místní “podivín” Josef Menčík, potomek starého vladyckého rodu , který ji od Schwarzenbergů odkoupil a začal ji dávat do kupy. Josef Menčík byl veliký fanoušek středověku a teď, když měl svou vlastní tvrz, nic mu nebránilo stát se skutečným rytířem! Tvrz zrekonstruoval do své interpretace vrcholného středověku. I ze zahraničí si nechal dovážet středověké starožitnosti, mezi nimi i zbroj, ve které často chodil, si nechal načerno propašovat z Francie, jeho však nejvzácnějším kouskem byly pravděpodobně varhany kostela z hradu Rabí. Rytíř Menčík byl takový novodobý Don Quijote. V moderní a uspěchané době rázně prosazoval rytířské ctnosti a rozhodně ho můžeme charakterizovat jako sympatického a romantizujícího rytíře bojujícího za čest a spravedlnost. Nebyl však bláznem, ale skutečným nadšencem, takovým prvorepublikovým reenactorem. Jako rytíř samozřejmě pomáhal, jak jen mohl. Mládež učil cti a rytířskému chování a často tak k němu do tvrze chodily školní výlety ze širého okolí, které navlékal do zbroje, vozil na koni a probouzel v nich nadšení pro historii. Jednou si děti dokonce všimly dřevěného krokodýla v hradním příkopu! Dřevěného krokodýla tam nechal Menčík udělat, aby připomněl Kryštofa Koce z Dobrše, který kdysi do Dobrše z daleké výpravy přivezl skutečného krokodýla. S nadšením návštěvníkům ukazoval své poklady, vyprávěl o minulosti, historii nejen tvrze, ale i celého středověku a ukazoval ideály správného rytíře. Lidé ho nazývali “Fousatý táta”, jelikož byl velice oblíbený zvláště u mládeže, nebo “Poslední rytíř”, což je nejspíše i pravda. Odmítal moderní vymoženosti, nevlastnil tedy žádnou elektroniku a k osvětlení využíval svíčky a pochodně. Velice zajímavý byl i jeho hospodský rituál. Pokaždé, když odcházel z hospody, na jedno polknutí spolkl celého slanečka, zapil to pořádnou sklenkou rumu a na celou hospodu z plna hrdla hrozivě zařval!
Do role posledního rytíře se velice vcítil. Snažil se žít čestně, bez závislosti na hmotných statcích, ke svému okolí se choval mile a velkoryse i se vstřícnou pohostinností, nikdy neodmítl návštěvníka ve svém panství. Vždy prohlašoval, že skutečný i moderní rytíř musí být hlavně statečný, čestný a s velkým duchem, to vše prokázal v kritických dnech zářijového obsazení Sudet nacisty v roce 1938. Jako správný rytíř by za svou zemi položil i život. Když se tedy dozvěděl o koloně invazních Němců, na nic nečekal. Nasoukal se do zbroje, na hlavu nasadil helmu a s halapartnou se na svém koni vydal vstříc německé bestii v ocelových tancích, jako vlastenec přeci něco takového nemohl dopustit. Sám toho však s halapartnou proti tankovému pancíři nezmohl. Němci však mu neublížili, pravděpodobně jej považovali za blázna a nejspíše i díky jeho odvaze, že se proti nim rozjel na koni, ho propustili. Poslední rytíř tak žil ve své tvrzi až do roku 1945, kdy mu byla znárodněna. Pár dní poté, 19. listopadu 1945 umírá ve věku 75 let na stáří a pravděpodobně i na příslovečné zlomené srdce.
__________________________________
Rod Menčíků v Dobrši po desetiletí zastával funkci rychtáře a po roce 1848 i funkci starosty. Josef se narodil 14. března 1870, v cizině vyučil zlatnickému a řezbářskému řemeslu, prošel i vězením v Plzni Na Borech od roku 1886, kam se dostal nevinně z nařčení pro žhářství. Později pracoval v cihelnách v severním Německu. Procházel světem a roku 1897 se oženil s Kateřinou z Nespic. Z manželství měli tři děti, z nichž dvě vzala první světová válka. František Menčík padl na frontě a dcera Marie tragicky zemřela těsně po válce.
_________________________________
Počátky “tvrze” v Dobrši sahají až do raného středověku. Kolem roku 1692 byla zahájena stavba zámku, který ale postupně upadal a byl přeměněn na sýpku, část na obydlí poddaných. Ze dvou věží byla ponechána je západní a příkopy byly zasypány. Kdysi tu býval i špitál, ale pak nebyly pro jeho udržení prostředky. Roku 1780 byla zrušena zámecká zahrada a zůstaly po ní jen zbytky ohradních zdí. Roku 1800 byl zámek rozprodán na byty. 1838 byla v předním křídle umístěna škola – 1910 do ní chodilo 320 žáků, ale již o rok později vyhořela.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
