Příběh jednoho z nejlepších šermířů 19. století.

Jean-Louis Michel (1785-1865) pocházel ze Saint-Domingue, dnešní Haiti. Tehdy byla jeho domovina nejbohatší francouzskou kolonií v celé Americe, odkud se vyváželo velké množství cukrové třtiny, tabáku, rumu a kávy. Žilo zde zhruba 35 000 Kreolů, tedy potomků bílých osadníků, kteří ovládali 240 000 černých otroků. Po Velké francouzské revoluci, roku 1793 došlo k obrovskému povstání černochů a mulatů, které vedl otrok Toussaint Louverture. Podařilo se mu porazit francouzské expediční síly pod velením generála Leclerca a po sérii incidentů vyhlásil ostrov roku 1804 samostatnost. V obavách o svůj život, uprchla velká část Kreolů z ostrova a snažila se najít lepší podmínky na starém kontinentu. Mezi nimi byl i Jean-Louis Michel, který odcestoval již v roce 1795. V desíti letech byl sám ve Francii a přihlásil se na tamní vojenské škole. Vedoucí plukovník sice o jeho schopnostech pochyboval, ale dovolil mu zůstat a oslovoval jej pouze křestním jménem. Pro svůj vzhled se chlapec stal terčem posměšků, kterým čelil se stoickým klidem. Každou volnou chvíli navštěvoval místní školu šermu a poté v soukromí opakoval vše co viděl. Učitel šermu D’Erapes si povšiml mladíkova zájmu a začal jej trénovat. Z hubeného a nemotorného dítěte se postupně stal silný mladý muž. Stal se jedním z nejlepších šermířů v pluku a byl dokonce vybrán k veřejné ukázce, což byla velká čest. Po několika letech, před komisí úspěšně porazil šermířského mistra, za čež si sám vysloužil titul “Maitre d’Armes” a nejvyšší chválu. Stal se tak nejmladším šermířským mistrem.

Za války sloužil v Napoleonově armádě, u 32. pluku 3. divize, s níž se účastnil více než třiceti bitev. Zde si vysloužil pověst vojáka, který je vždy v čele útoku a proslavil se jako skvělý šermíř. Jednou se stal terčem opakovaných urážek, což vedlo k dalšímu souboji. Byť byl malého vzrůstu, pouze 158 cm, stál proti mnohem vyššímu soupeři vyzbrojenému rapírem. On sám trval na tom, že bude bojovat pouze tupým cvičebním fleretem – nechtíc soupeře zabít. Urážky se totiž týkaly, krom vzhledu, i nemožnosti využít lehký fleret v opravdové bitvě. Když duel začal, nejprve obratně ustupoval a nechal soupeře unavit sérií nemotorných úderů, načež bleskurychle přešel k divokému výpadu a bolestivě jej posekal ve tváři. Později opakovaný duel dopadl stejně.

Do dějin se Jean-Louis zapsal sérií soubojů poblíž Madridu, v roce 1814. Morálka vojska byla tehdy velmi špatnou a spory mezi Francouzi 32. pluku a Italy z 1. pluku gradovaly a téměř došlo k boji obou pluků 3. divize. Generál rozhodl, že spory budou vyřešeny soubojem patnácti šermířských mistrů z každého pluku. Souboj byl na život a na smrt a za městem jej sledovalo 2 000 vojáků. Jako první se střel Jean-Louis s impozantním italským mistrem z Florencie, jménem Giacomo Ferrari. Nejprve francouz odrazil zuřivý útok a zranil soka na rameni, ten trvá na pokrčování duelu a po chvíli klesá mrtev k zemi s probodlým srdcem. Během 40 minut a 27 údery, Jean-Louis Michel zlikvidoval 13 italských šermířů, jednoho po druhém. Tři z nich zabil a 10 dalších zranil, masakr zastavil samotný generál. Tehdy mu bylo 28 let. O rok později získal nejvyšší francouzské vyznamenání – Řád čestné legie (Ordre national de la Légion d’honneur) a po válce pak Svatohelenskou medaili (La Médaille de Sainte-Hélène), kterou Napoleon, držený v exilu, uděloval svým nejspolehlivějším vojákům. Roku 1816 byl rozhodčím nejvelkolepějšího zápasu své doby – mezi hrabětem de Bondy a šermířským mistrem Lafaugerem. Vždy se snažil nejprve spor vyřešit smírně, za což si získal další respekt a často se mu dařilo zabránit smrti duelantů. Roku 1830 se usazuje v Montpellier, kde zakládá šermířskou školu. Výukou šermu se živil až do své smrti. V roce 1865 zemřela jeho milovaná žena Josephine Montes, načež ujistil své přátele že než skončí rok, opět se s ní shledá. Šermířský mistr, který neměl sobě rovného, následoval svou ženu v listopadu 1865.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons

http://www.palba.cz/album/albums/userpics/12832/jlm8.jpg