Jaderný maják na mysu Aniva
Tajemný maják byl postaven v roce 1939 sovětskou vládou na mysu Aniva. Předpokládá se, že je stále radioaktivní a tak vstup do jeho útrob úřady zakázaly. Někteří lidé tvrdí, že budova je tajnou vládní základnou, kde jsou vyšetřováni političtí vězni. Jiní věří, že na majáku žijí duchové.
Severní pobřeží Ruska obepíná rozsáhlá vodní plocha, která vždy sloužila k nejkratšímu propojení západní a východní části země. Bez moderní navigace bylo nutno v celé oblasti vybudovat síť majáků, které chránily lodě před mělčinou a skalními útesy. Mys Aniva je živou mořskou křižovatkou na cestě do Petropavlovsku Kamčatského. Je obklopena kamennými břehy v až nebezpečně mělké hloubce. Po velké nehodě německé lodi Cosmopolitan poblíž těchto břehů v roce 1898 se začaly vytvářet návrhy na výstavbu velkého majáku na ostrově Aniva nebo na ostrově mysu Terpenia, který by dokázal osvětlit nebezpečné pobřeží. Pro výstavbu majáku byl vybrán mys Aniva. První problémy nastaly hned na začátku stavby. Materiál totiž bylo možné dopravit jen po moři loděmi, které se musely obejít bez majákové navigace. Tuto misi nakonec splnila loď Rošu-maru, která patřila “Východočínské železniční společnosti”. Od této chvíle je historie stavby a života atomového majáku na mysu Aniva rozdělena na dvě období: historii do počátku devadesátých let 20. století a událostem poté.
Autor projektu byl zkušený architekt Miura Sinobu, autor projektu majáků na ostrově Osaka (1932) a na skále Kaigara (1936). Maják na mysu Aniva se stal vrcholem inženýrské práce té doby. Dieselový generátor a záložní baterie, čtyři pracovníci, kteří celý komplex obsluhovali – to byly začátky. Základem pro stavbu majáku se stala skála Sivuča, na které vyrostla kulatá betonová věž vysoká 31 metrů s devíti vybavenými podlažími. V přístavbě se nacházely pokoje správců, pomocné místnosti, baterie, nafta a rozhlasové místnosti. V horní části věže byl otočný mechanismus, který poháněl mechanismus hodinový. Ten se spouštěl ručně každé tři hodiny. Maják svítil do vzdálenosti až 17,5 mil a zachránil životy mnoha námořníků.
Komplex fungoval až do 90. let 20. století. Ještě za sovětské éry navrhli inženýři projekt pohon majáku na jadernou energii, pro který byla vyvinuta řada lehkých malých reaktorů. Ty se nacházely na celém severním pobřeží Ruska. A jeden z nich byl instalován i na mysu Aniva. Řadu let pracoval v automatickém režimu, vypočítal roční období, otáčel “lucernou” a vysílal rádiové signály námořním plavidlům. Náklady na údržbu byly minimální a maják fungoval mnoho let. Po rozpadu SSSR se na něj zapomnělo a zůstal opuštěný. Pracoval, dokud nedošlo jaderné palivo, a pak se stal majákem duchů. Lovci senzací sem jezdí jako na zakleté místo, které ovládají nadpřirozené síly. Duchové prý maják stále obývají a návštěva budovy je smrtelně nebezpečná. Tyto teorie se vyrojily poté co v roce 1996 vyšla řada článků a reportáží o opuštěných izotopových bateriích na majáku, který je z neznámých důvodů ponechán svému osudu. Duchové majáků vždy přitahovali pozornost lidí. Ovšem pohled na maják se stává stále smutnějším. Dílo významných stavitelů a tisíce zachráněných životů však asi nezachrání samotný maják. Správu majáku později převzala sachalinská regionální televize Bumerang. Organizuje extrémní exkurze lovců senzací, ale i sbírky charitativních prostředků, píše publikace a celkově se stará o propagaci a záchranu stavby.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
https://i.redd.it/heg1ubz7ddxx.png https://i.pinimg.com/originals/f3/38/8e/f3388e87ac33c95ea74c90b0c6c89cbb.jpg https://i.redd.it/u3ozaf8usvs11.jpg