Ibrahim Mbouombouo Njoya

Ibrahim Mbouombouo Njoya (1860-1933) vládce království Bamum na Západě Kamerunu. Plukovník britské armády Gorges se s ním setkal v roce 1914 a popsal jej jako jemného vzpřímeného člověka, s pletí poměrně světlou, oblečeného v modrém hábitu s turbanem uvázaným pod bradou. Do roku 1915 měl údajně 600 žen a zhruba 170 dětí. Jeho vztah k Německému císařství, pod které království spadalo, byl rovněž velice zajímavý. Když byl Ibrahim mladý, vládla za něj jeho matka Njapdunke, leč po dosažení plnoletosti nemohl usednout na trůn. Nepřátelský národ Nso totiž vlastnil hlavu bývalého krále a dle tradic tak nebylo možno zvolit nástupce. V této době se v zemi pohybovaly německé jednotky, s jejichž pomocí se podařilo dostat hlavu bývalého krále zpět ke kmeni Bamum a Ibrahim Mbouombouo Njoya tak mohl být korunován.

Od roku 1862 působily v Gabonu německé obchodní domy a postupně německý vliv v oblasti sílil. Velké území zde patřilo Adolphu Woermannovi (1847-1911), největšímu soukromému majiteli lodí a majiteli přepravní společnosti Woermann-Linie. Významný vliv na dění měly události na starém kontinentu. V roce 1871 se Německo prohlásilo císařstvím, přičemž došlo k rychlému rozmachu průmyslu. Byla stavěna nová plavidla, na kterých vyráželi do zámoří misionáři a také soukromé společnosti, kterým se začalo dařit. Pro ochranu svých zájmů však potřebovali ochranu. Říšský kancléř Otto von Bismarck (1815-1898) odmítal získávání nových území v zámoří, protože očekával jen malé hospodářské výhody, navíc spojené s možnými politickými újmami. V roce 1882 byl založen Německý koloniální spolek (Deutscher Kolonialverein), který měl propagovat německou kolonizaci. O dva roky později Německá východoafrická společnost (Deutsch-Ostafrikanische Gesellschaft) si již dala za cíl praktickou realizaci koloniálních plánů a obě společnosti se roku 1887 spojily do Německé koloniální společnosti (Deutsche Kolonialgesellschaft). Bismarck využil jistého politického uvolnění v Evropě ke koloniálnímu experimentu, kdy po anglickém vzoru přijal majetek německých obchodníků pod státní ochranu. I přesto, že svět v té době již byl z velké části mocensky rozdělen, podařilo se získat v Africe ještě téměř 3 miliony čtverečních kilometrů.

V polovině roku 1884 došlo k podepsání smlouvy mezi německou delegací a zástupci hlavních kmenů na pobřeží Kamerunu – Duala, Ndumb’a Lobe (Bell) a Ngand’a Kwa (Akwa). Oblast se tak formálně dostala pod ochranu Německa a staly se jeho protektorátem. Původně chtěl oblast zabrat britský konzul Hewett, ale musel se spokojit pouze s formálním podáním protestu. Téhož roku propukly boje mezi soupeřícími kmeny v Duale, které sice nebyly cíleny proti německé vládě, ale staly se záminkou pro demonstraci síly a začátek vojenského podmanění kolonie. Koncem roku 1884 se u pobřeží, na deltě Nigeru a Gabonu, objevila Západoafrická eskadra Reichsmarine, konkrétně německé lodě SMS Seagull, SMS Gneisenau , SMS Ariadne, SMS Olga a SMS Bismarck – vlajková loď kontraadmirála Eduarda von Knorra. Výsadkem námořníků se podařilo potlačit ozbrojený odpor. Von Knorr zde zavedl německou svrchovanost v estuáru řeky Wouri. Za tento úspěch v rozšíření koloniálního vlivu získal Řád červené orlice. Od 1. dubna do 4. července 1885 pak sloužil jako říšský komisař pro kolonii Kamerun. Následně se stal guvernérem Julius Freiherr von Soden a v letech 1895-1906 Jesko von Puttkamer, který kolonii řídil poněkud bezohledně ale rozšířil v zemi zemědělskou výrobu.

V květnu 1885 byla vytyčena hranice a různé smlouvy s Francií nebo Británií se uzavíraly prakticky až do roku 1908. Kolonie měla zpočátku rozlohu 495 000 km², ale po záboru oblasti Neukamerun v roce 1911 měla rozlohu 790 000 čtverečních kilometrů. Do německého Kamerunu patřily i oblasti severního Gabonu a Konga, dále západní oblasti Středoafrické republiky, jihozápadní část Čadu a nejvýchodnější oblasti Nigérie. S tím, jak němečtí kolonizátoři postupovali do vnitrozemí, vzbudili velký zájem krále. Ten přijal koloniální úředníky ve svém sídle ve Foumbanu a uspořádal pro ně velké slavnosti. Dnes by se dalo říci, že král Njoya byl neskrývaným germanofilem a od počátku se velice zajímal o kulturu těchto Evropanů, se kterými měl velice dobré vztahy. Oficiálně Němci umožnili králi vládnout relativně samostatně a příliš se do vnitřních záležitostí státu nepletli.
V roce 1890 se stal císařem Vilém II. Pruský, který na znamení dobrých vztahů, obdržel jako dar, od krále Njoya slavnostní trůn posázený různobarevnými perlami. Trůn později získal Felix von Luschan, ředitel Berlínského etnologického muzea, kde je k vidění dodnes. Oplátkou jej císař nazval “královským bratrem” a daroval mu parádní uniformu gardových císařských kyrysníků, která je dodnes, spolu s darovanou olejomalbou císaře, vystavena v paláci ve Foumbanu. V roce 1919 se v této krásné uniformě nechal fotografovat. Podle jiných fotografií se zdá, že stejné přilby a kyrysy, v počtu více jak deset kusů, získali i královi vojáci. Ti se rovněž mohly pyšnit, krom přileb s pruským orlem a pevných kyrysů, rovněž chladnými zbraněmi – patrně jezdeckými palaši.
V roce 1910, vypracoval německý parlament – Reichstag, plán jehož cílem bylo upravit tok řek v oblasti Duala, jejich přesun víc do vnitrozemí, aby vznikly podmínky pro větší evropské osídlení v oblasti. Vládce kmene Duala Rudolfa Duala Manga Bell (1873-1914) se rozhodl proti tomuto plánu protestovat. Spolu s ostatními náčelníky podnítil sepsání petice a předložil Berlínu i právní podklady. Ty ale byly ignorovány a tak se Manga Bell rozhodl požádat o pomoc jiné evropské vlády, které měly svrhnout německou vládu v zemi. Král Njoya byl přesvědčen, že boj proti Němcům, by byl kontraproduktivní, odmítl žádost o pomoc a dokonce informoval německé úřady o plánech vládce Dualy. Rudolf Duala Manga Bell tak byl zatčen, odsouzen za velezradu a dne 8. srpna 1914 pověšen. Stal se ale v očích domorodců mučedníkem a je považován za prvního kamerunského nacionalistu.

Král Njoya, který vládl mnohem dál od pobřeží, směrem na Sever, tyto problémy s novými kolonisty řešit nemusel a stávající režim mu více než vyhovoval. Nezapomeňme, že právě Němci jemu a jeho království Bamum pomohli, když potlačili mnohem silnější sousední kmen Nso, nacházející se ještě dál na Severu, kolem města Kumbo. Král Njoya byl rovněž přesvědčen, že německá a Bamumská kultura jsou kompatibilní a ve spolupráci s německou správou založil školy, kde se děti učily jak místnímu jazyku, novému domorodému písmu, které král zavedl, tak i základům Německého jazyka. Rovněž mu je připisován vynález mlýna na kukuřici. V roce 1917 nechal strhnout starý dřevěný palác a na jeho místě nechal vystavět novou cihlovou rezidenci v pruském stylu. Vztahy s Německem ale měla otřást blížící se válka, která propukla ve vzdálené Evropě. Po desetiletích investic začínaly být kolonie výnosné, tento vývoj však přerušila první světová válka. Británie brzy dokázala porazit německé loďstvo a ovládnout tak námořní obchodní trasy, čehož mohla využít k hospodářské blokádě svého rivala a napadení jeho kolonií. Již v srpnu 1914 bylo obsazeno Togo. Před válkou bylo v zemi 1 500 domorodých Askarijů, kterým velelo 185 německých důstojníků. Krom toho zde bylo 1 200 členů polovojenské policie, kterou vedlo 30 důstojníků. Domorodí vojáci pocházeli často z jiných kolonií, nebo loajálních kmenů. Během roku 1915, vstoupily do Kamerunu britsko-francouzské jednotky čítající 19 000 vojáků. Proti nim stálo až 10 000 vojáků, které ale trápil nedostatek munice. Boje zde probíhaly velice zdlouhavě a řekněme, že z dohodové strany i úsporně. Německé koloniální jednotky byly v zemi poraženy až na počátku roku 1916. Na začátku února překročila většina vojáků hranice se sousedním španělském regionu Rio Muni, kde byli internováni. Koncem měsíce využili poslední ozbrojenci britského příslibu na volný odchod ze země. Moc v zemi převzala Francie, čímž království Bamun ztratilo svou částečnou autonomii. V roce 1919, Versailleskou smlouvou, přešel Kamerun oficiálně pod správu společnosti národů a byl rozdělen na dvě části: větší východní se stala mandátním územím Francie, menší západní byla připojena k britské Nigérii. Není bez zajímavosti, že jednu dobu se údajně uvažovalo o tom, že by Togo připadlo pod mandátní správu Československa. Všechna jmenovaná území získala nezávislost v roce 1960 a v roce 1961, z části britského a francouzského Kamerunu, vznikl dnešní stát Kamerun.
Pokud jde o samotného krále, tak ten neoficiálně vládl ze svého sídla ve Foumbanu až do roku 1931, byť jeho úřad byl oficiálně zrušen. Tehdy byl ale poslán do Yaoundé, kde o dva roky později zemřel. Jeho nástupcem byl syn Seidou Njimoluh Njoya a v současnosti zemi vládne jeho vnuk Ibrahim Mbombo Njoya.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons

https://cs7.pikabu.ru/post_img/2017/12/29/9/1514557525153740624.jpg