Hrůzný osud trosečníků z lodi Batavia

Dne 4. června roku 1629 ztroskotala na neobydleném ostrově zhruba 60 kilometrů od západního pobřeží Austrálie vlajková loď holandské Východoindické společnosti Batavia. Přibližně 40 z 341 mužů, žen a dětí se utopilo, leč na přeživší čekal osud ještě mnohem horší.

Třísettunová plachetnice byla postavena v Amsterodamu roku 1628, plavila se do kolonií v dnešní indonéské Jakartě a krom námořníků přepravovala i množství žen a dětí. Byla naložena drahými látkami, sudy vína, stovkami bochníků nejlepšího sýra a také zbraněmi. Hodnotný náklad doplňovalo dvanáct truhel naplněných stříbrnými mincemi. Zboží bylo určeno k prodeji na Jávě či k výměně za vzácné koření, za které se v Evropě platilo zlatem. Batavia byla sice obchodní loď, ale jistě by nebylo moudré nechat tak vzácný náklad bez ochrany, proto byla vybavena 24 děly a početným oddílem vojáků.

Východoindická společnost jmenovala nejvyšším velitelem lodi Franceska Pelsaerta, hlavního obchodníka, což velmi popudilo kapitána Ariaena Jacobsze. Tento stav se stal roznětkou strašných událostí, ke kterým mělo dojít o několik měsíců později.

Během bouře se Batavia oddělila od zbytku flotily a musela překonat Indický oceán osamoceně. Ve tři hodiny ráno 4. června 1629 loď narazila v plné rychlosti na korálový útes asi šedesát kilometrů od západního pobřeží Austrálie. Většina pasažérů se zdárně dostala na nedaleký ostrov, patřící k souostroví dnes známému jako Houtman Abrolhos. Z lodi se podařilo zachránit množství vybavení a z plachet se dokonce podařilo postavit přístřešky. Hlavním problémem ale byl kritický nedostatek vody. Velitel Pelsaert se tedy rozhodl vzít oba čluny, čtyřicet osm lidí i Jacobsze a hledat životodárnou tekutinu na nedalekém, téměř neprobádaném kontinentu. Jejich snahy dopadly nezdarem a tak vyrazili na sever, kde po 800 kilometrech dosáhli, 7. července, města Batavia na ostrově Jáva. Po měsíci strádání hladem a žízní se dostali do bezpečí.

Na základě Pelsaertova obvinění z nedbalosti a násilného chování byl kapitán Jacobsz zatčen a loďmistr dokonce popraven. Jávský guvernér stejně jako zástupci Holandské východoindické společnosti ale na Pelsaerta nepohlíželi s velkým pochopením a vyčítali mu, že ponechal zbytek posádky jejich osudu na tak pustém místě. Proto jej vyslali na lodi Sardam zpět, aby trosečníky zachránil.

Jak se brzy ukázalo, osud lidí na ostrově byl skutečně velmi krutý. Ne však pouze vinou nehostinné přírody, ale i muže jménem Jeronimus Cornelisz. Tento zástupce velitele byl nejvyšším důstojníkem mezi trosečníky a rovněž nebezpečným psychopatem se sklony k násilí a ovládání jiných. Jelikož se hodlal stát neomezeným vládcem ostrova, nejprve se zbavil vojáků pod vedením Wiebba Hayese (vyslal je neozbrojené hledat vodu na okolní ostrovy) a za pomoci asi třiceti oddaných hrdlořezů začal vraždit všechny, o nichž se domníval, že by mohli dělat problémy. Zároveň chtěl tímto způsobem snížit počet trosečníků kvůli omezenému množství zásob. Vraždící banda se nenechala dlouho pobízet a řádila jako smyslů zbavená. Její členové doslova experimentovali v různých variantách smrti a vyžívali se v trápení svých obětí. Mnoho lidí bylo zabito nožem, umláceno, utopeno nebo zemřelo jiným způsobem, a to včetně žen a dětí. Jiní prostě umřeli žízní nebo hladem. Těla byla naházena do masových hrobů. Netřeba připomínat, že jatka byla doprovázena rovněž znásilňováním a divokými pitkami.

Wiebbe Hayes a jeho vojáci nejenže nezemřeli, ale na nedalekém ostrově skutečně našli vydatné zdroje vody a jídla v podobě malých klokanů, ptáků a jejich vajec. Hayes samozřejmě nevěděl, co se po jejich odjezdu začalo dít, a tak zapálil oheň a vyslal kouřový signál předem smluvený pro případ, že vodu najdou. Místo odpovědi se ve vlnách objevilo sedmadvacet lidí, kterým se podařilo uniknout ze spárů Corneliszovy bandy. Problém ale byl v tom, že na rozdíl od rebelů nebyli ozbrojeni. Z vyplavených zbytků vraku, z obručí sudů a jiného vhodného materiálu začali vyrábět kopí, cepy a další zbraně. Dokonce zhotovili několik katapultů a vrhacích strojů. Rovněž cvičili uprchlíky pro boj a všichni společně postavili kolem tábora provizorní kamenné opevnění. Pevnost vydržela dodnes a stala se vůbec první stavbou bělochů v Austrálii. První útok vzbouřenců přišel koncem července 1629, ale byl překvapivě odražen. O týden později to zkusili znovu a opět neúspěšně. V září probíhala jednání, která vyústila v zajetí samotného Cornelisze a pobití několika jeho druhů. Dne 17. září 1629 se zbytek vzbouřenců ozbrojených mušketami rozhodl opět zaútočit a osvobodit svého velitele. I když obránci sami palnými zbraněmi nedisponovali, dařilo se jim opět úspěšně bránit. Boje ustaly, až když se na obzoru objevila loď. Byl to Sardam, záchranná jachta vedená osobně Franceskem Pelsaertem, původním velitelem Batavie.

Velmi rychle se podařilo vzbouřence pochytat a následoval soudní proces. Jelikož tehdejší holandské zákony vyžadovaly, aby se obviněný před odsouzením sám přiznal, bylo nutno některé obzvláště zatvrzelé poněkud “povzbudit” k větší ochotě spolupracovat. Většina se rychle přiznala.

Vyšetřování ukázalo, že během sto čtyř dnů vzbouřenci povraždili sto dvacet pět mužů, žen a dětí. Mnoho jich zemřelo v utrpení a bolestech. Jeronimus Cornelisz, původce vzpoury, byl odsouzen k smrti. Nejdříve mu uťali obě ruce a poté byl jako první pověšen. Okamžitý trest smrti oběšením čekal i na dalších sedm nejnebezpečnějších pirátů. Většina svému osudu neunikla, pouze Jan Pelgrom de Bye tak prosil o život, že porota přihlédla k jeho mládí a změnila mu trest. Spolu s Wouterem Loosem byli vysazeni na pevninu poblíž ústí řeky Murchison. Oba se tak stali prvními evropskými osadníky v Austrálii. Ostatní byli převezeni na Jávu, kde je teprve čekal soud. Většinu z nich nicméně stejně potkal rozsudek smrti. Jen někteří vzbouřenci, kteří se nepodíleli na vraždění, vyvázli s trestem žaláře.

Francesko Pelsaert byl obviněn a uznán jako viník všech událostí. Jeho majetek i peníze byly zabaveny a do roka zemřel, zlomený a opovrhovaný. Wiebbe Hayes se stal hrdinou. Za svou udatnost a loajalitu byl vyznamenán a povýšen, stejně jako jeho věrní vojáci. Soud si cenil zejména toho, že ačkoli se mohli přidat k pirátům, nenechali se zlákat a vybrali si nejistý osud bojovníků za zákon a pravdu.

Podle záznamů mělo být na palubě Batavie 341 osob, v okamžiku vyplutí jich však ve skutečnosti bylo jen 332. V době, kdy poslední trosečníci dopluli na Jávu, bylo 210 z nich již po smrti. Jak bylo zmíněno, 125 bylo zavražděno, další se utopili během ztroskotání nebo při pokusu o útěk, jiní zemřeli žízní, hladem nebo z jiných příčin. Námořníkům se podařilo z vraku lodi vyzvednout jedenáct truhel se stříbrnými penězi, přičemž dvanáctá zůstala zaklíněna na dně. Samotná loď byla objevena v roce 1963, asi třicet námořních mil severně od tzv. Ranního útesu u ostrovů Wallabi, náležejících k souostroví Houtman Abrolhos.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Flickr