Historie zápalek

Moderní hlavička zápalek se skládá zejména z červeného fosforu chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého, síry, barviva a mletého skla, které dává hlavičce drsnost, aby se zvýšilo tření. Dřívka zápalek jsou nasycena tekutým parafínem, který usnadňuje hoření a fosforečnanem sodným, který zamezuje doutnání zápalky po zhasnutí plamene. Škrtátko obsahuje červený fosfor, mleté sklo a pojivo. Škrtnutím zápalky o škrtátko vznikne na styčném bodu teplota asi 200–1100°C, což postačí pro zapálení hlavičky a následně dřívka. Tento druh se nazývá bezpečnostní zápalky.

Vynalezl jej roku 1848 frankfurtský profesor chemie Rudolph Christian Boettger (1806-1881). V Německu ale tehdy nebyl o jeho vynález zájem a úspěch našel až ve Švédsku. Johan Edward Lundström zápalky zdokonalil, opatřil zasouvací krabičkou, a začal je v roce 1855 průmyslově vyrábět. Na přelomu 19. a 20. století byly hlavičky ze hmoty, která obsahovala jedovatý bílý fosfor (nebo trisulfid tetrafosforu), což bylo chemické složení, které bylo později nahrazeno bezpečnějším červeným fosforem. Bílý fosfor byl pro výrobu zápalek v roce 1903 zakázán. V současnosti většina zápalek chytá výhradně škrtnutím hlavičky o speciálně připravenou plochu – škrtátko, což prakticky vylučuje samovolné či nekontrolované vzplanutí zápalky náhodným otřením o jiný povrch.

Zdroj obrázku PxHere