Historie freedivingu

Nejstarší důkazy o potápění na jeden nádech (freediving) sahají do doby 5 400 let př.n.l., kdy lidé kultury Ertebølle, sídlící na pobřeží dnešního Dánska a jižního Švédska, takto lovili z mořského dna měkkýše. Podobné doklady se objevují též z území bývalé Mezopotámie, Egypta, Řecka atd. Legendární filozof Aristoteles jako první zdokumentoval běžné problémy spojené s potápěním, např. krvácení z nosu a bolest v uších. Alexandr Veliký při svých vojenských taženích používal potápěče a dokonce i potápěčský zvon. V Římské říši existovala válečná jednotka zvaná “Urniatores”, která měla za úkol vyzvedávat ztracené kotvy, odstraňovat podvodní překážky a podobně.

Zájem o perly a různé mořské plody poháněl po mnoho staletí potřebu potápění do mořských hloubek – napříč Středním východem, Indickým a Tichým oceánem. Před dvěma tisíci lety tímto způsobem lovily japonské a korejské potápěčky (Amas) řasy, měkkýše a vynášely i perly. Zajímavou kapitolou potom byl podvodní rybolov pomocí ruční harpuny, který se dodnes těší oblibě a je znám jako “Spearfishing”.

V létě roku 1913 ztratila italská námořní vlajková loď “La Regina Margherita” kotvu u řeckého ostrova Karpathos. Za její získání byla vypsána odměna, která vyústila v nejlegendárnější příběh “moderního” freedivingu. Přilákala totiž jednoho z předních řeckých hledačů mořských hub, kterým byl pětatřicetiletý Chatzistathis (znám též jako Stathis Chatzi nebo italsky Haggi Statti) z nedaleké Symi. Měřil pouhých 170 cm, vážil 65 kg, trpěl pozoruhodným plicním emfyzémem, hodně kouřil tabák a byl částečně hluchý v důsledku potápění bez řádné dekomprese. Přesto se 16. července ponořil (pomocí kamene) do hloubky zhruba 88 metrů. Během tří minut (na jeden nádech) dokázal kotvu najít a přivázat k ní lano. Odměnou mu byla částka 5 liber šterlinků a povolení používat k rybolovu dynamit. Legenda o Chatzistathisovi byla považována za značně přehnanou a to až do roku 2001, kdy italské námořnictvo oficiálně potvrdilo většinu zpráv.

Zdroj obrázku Pexels