Gottfried Lindauer – novozélandský umělec českého původu
Gottfried Lindauer se proslavil svými portréty Maorů a je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů počátků novodobého novozélandského umění.
Bohumír Lindauer (1839-1926) se narodil v Plzni, 5. ledna 1839, byť se vyučil zahradníkem, vždy tíhl k umění. V šestnácti letech tedy odešel do Vídně, kde se na malířské akademii (Akademie der bildenden Künste Wien) učil u Josefa von Führicha a Leopolda Kuppelwiesera. V roce 1862 studium úspěšně dokončil a vrátil se domů, leč brzy musel vyrazit za prací mimo hranice Českých zemí. V Haliči portrétoval důstojníky, jelikož se rozhodl vyhnout hrozící vojenské službě, nastoupil v dubnu 1874 na parník Reichstag plující na Nový Zéland. O čtyři měsíce později dorazil do přístavu Port Nicholson, od kus se přesunul na Jižní ostrov, kde se usadil ve městě Nelson. U pana Harlinga se naučil anglicky a původně se živil jako fotograf. Zajímavé je, že se dokázal sblížit s domorodými Maory, které zachytil na mnoha svých obrazech, byť se obávali, že při portrétování mohou přijít o duši. Jeho tvorby si v roce 1876 všiml místní podnikatel Henry Partridge a následujícího roku se konala ve Wellingtonu, Lindauerova první výstava. Tehdy si prý někteří Maorové chtěli s obrazy třít nosy na pozdrav, jelikož se domnívali, že jde o živé bytosti. Dál se věnoval cestám po okolí, přičemž deset měsíců pobýval v Thames na Koromandelském poloostrově. V této době jeho práce zaujala právníka a znalce Maorů Waltera Bullera, s nímž procestoval další části Severního ostrova, nějaký čas pobýval i v Austrálii. Několikrát se oženil a v roce 1881 získal řádné občanství Nového Zélandu. V roce 1904 se některé jeho obrazy objevily na světové výstavě v americkém St. Louis a jeden byl oceněn dokonce zlatou medailí. Lindauerova tvorba je často kritizována pro přehnanou detailnost, což je ale velmi oceňováno etnografy, neboť přináší poznatky z dnes již mizejícího světa Maorů. Portrétovaní mu nejčastěji seděli modelem, leč maloval také často podle fotografií, přičemž používal zvláštní přístroj, podobný jako pozdější meotar, kterým promítal fotografie na plátno, rychle načrtl kresbu a až následně vytvořil malbu.
Byť žil na druhé straně světa, na svou dávnou vlast nezapomněl a právě díky němu, se dostal do Národního muzea vycpaný pták kivi, různé etnografické předměty posílal i Václavu Fričovi, s nímž si dopisoval. V roce 1907 navštívil Plzeň a Náprstkovu muzeu daroval dva ze svých obrazů. O čtyři roky později se usadil s rodinou v Evropě a po vypuknutí první světové války, se jim jen se štěstím podařilo utéci zpátky na Nový Zéland. Jeho mladší syn Viktor ale v Evropě zůstal a bojoval jako dobrovolník. V roce 1916 se jeho zrak zhoršil, byl nucen skončit s malířstvím a postupně se stáhl do ústraní ve Woodville. Zemřel ve spánku 13. června 1926 a je pohřben v rodinné hrobce. Velká část obrazů je dnes umístěna v Auckland Art Gallery, další obrazy se nachází v soukromých sbírkách a muzeích. V Aucklandu se také nachází Lindauerův pomník a bylo po něm pojmenováno i první novozélandské šampaňské.
Náčelník Hamiora Tu (1825-1880)
Portrét Hamiora Tu, náčelníka kmene Ngāi Te Rangī, v tradičním maorském oděvu určeném do války. V rukou drží křesadlovou pušku s nasazeným bodákem a kolem krku má sumku na náboje. Autorem obrazu je novozélandský malíř českého původu Gottfried Lindauer (1839-1926).
Kolonizační aktivity Evropanů byly na Novém Zélandu velmi výrazné a okolo roku 1840 tvořili Maoři již jen 12 procent tamní populace. Jelikož vyhodnotili Francouze jako mnohem větší nebezpečí pro svou kulturu a zvyky, rozhodli se upřednostnit Brity. Téhož roku se tedy zástupci 500 kmenů dohodlo, že Nový Zéland bude spadat pod svrchovanost britské koruny. Za britskou stranu smlouvu podepsal kapitán William Hobson. Roku 1860 ale vypukly boje mezi Maory a Evropany o půdu. Maoři z oblasti Taranaki byli poraženi o čtyři roky později a následovala rozsáhlá “trestná” konfiskace půdy maorských kmenů, o jejíž legitimitě se dodnes diskutuje. Hamiora Tu byl v bojích roku 1864 průvodcem královských jednotek a sehrál klíčovou roli při podpoře koloniálních sil. Účastnil se bojů u Pukehinahina nebo Gate Pa v Tauranga. Oplátkou za svou pomoc získal velké množství půdy, kterou následně prodal Pākehovi. Rovněž získal mnohá ocenění za chrabrost v boji a byl známý pro svou pohostinnost. Novozélandská vláda se pokusila ukonejšit pocity frustrace Maorů mimo jiné tím, že jim roku 1867 přidělila čtyři křesla v parlamentu. Tyto čtyři zástupce pak volili všichni maorští muži starší 21 let bez ohledu na výši majetku, zatímco na bílé voliče se majetkový cenzus dosud vztahoval. Roku 1870 odešly ze země poslední jednotky britské armády.
Zdroj obrázků Wikimedia Commons, Flickr a SnappyGoat