Cyklistické jednotky rakousko-uherské armády

První jízdní kolo vytvořil roku 1817 Karl Drais (1785-1851) z německého Karlsruhe. Jeho konstrukce byla vytvořena ze dřeva a velmi se podobala dnešním dětským odstrkávadlům. Draisina byla postupně upravována a přes různé slepé uličky vzniklo roku 1879 moderní kolo tak jak jej známe dodnes – Bicyclette.

K premiéře jízdního kola, jakožto vojenského prostředku došlo s největší pravděpodobností v rámci koloniálních maorských válek, vedených na Novém Zélandě v letech 1843-1872. Britské jednotky zde měly disponovat vylepšenou modifikací drezín nazývanou “hobby horse”. O nasazení vojenských velocipédů v prusko-francouzské válce však již pochyb není. Cyklistické spojky zde poměrně úspěšně doplňovaly jízdní kurýry. V této souvislosti je doloženo, že nejdále cyklistou doručená depeše, našla svého adresáta ve vzdálenosti 150 km. Veškeré tyto výše uvedené případy, však měly prozatím nádech jisté improvizace či objevování možností nového jízdního prostředku. O nějakém oficiálním zavedení do té či oné armády nemohlo být ani řeč. Vše se začalo měnit na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, kdy většina evropských zemí začala testovat schopnosti kol, taktiku nasazení a technické parametry. Obecně lze konstatovat, že k oficiálnímu zavedení kol u vybraných evropských armád docházelo v průběhu druhé poloviny osmdesátých let 19. století. V této souvislosti si rovněž zaslouží dodat, že u zrodu nově budovaných cyklistických jednotek stály ve valné míře příslušníci četných klubů, jejichž schopnosti a znalosti cyklistické techniky násobně převyšovaly ty dosavadní vojenské.

Pro někoho může být překvapením, že pruská armáda, která je často vnímána jako, jakýsi nositel vojenského pokroku té doby z počátku zaujala k nové technice spíše konzervativní postoj. Již menší překvapení vzbudí konstatování téhož u armády rakousko-uherské. Určitý podíl na tomto faktu nesla zejména “jízdní lobby”, jejíž poněkud pohrdlivý postoj dospěl záhy k újmě. Tím příslovečným bodem zlomu se staly dálkové závody mezi metropolemi Vídní a Berlínem. Právě v letech 1892 a 1893 se prokázala efektivita jízdních kol a bylo rozhodnuto o jejich zavedení k vojsku.

Centrem výcviku c. a k. armádních cyklistů se posléze stal Štýrský Hradec. Mužstvo bylo tehdy vybaveno materiálem výrobců ÖWG ze Štýru a Styria Fahrradwerke – Johann Puch a Comp. ze Štýrského Hradce. Armáda zůstala nadále těmto výrobcům věrná, přičemž na modelech ÖWG model W.M. a “skládačce” Styria vstupovala do Velké války. Pravděpodobně neexistuje bojiště I. světové války, které by bylo prosto působení rakousko-uherských armádních cyklistů, tito vojáci sloužili v úlohách divizních spojek, kurýrů, průzkumníků, ale třeba i jako obyčejný “ordonanz”. Z větších jednotek lze zmínit Radfahrer-Jagerbataillon Nr. 1 působící z počátku na východní frontě (Gorlice), aby posléze byl předisponován na frontu italskou (Monfalcone, Cormons, Rivigno, Gradisce). Působení cyklistů v alpském prostředí muselo být pro některé muže očistcem, nicméně ani to nezabránilo postesknutí vyšších míst nad absencí většího počtu takovýchto jednotek, zejména v souvislosti s průlomem u Caporetta. Z českého pohledu je rovněž zajímavý dobrovolnický Radfahredrbataillon Nr.2, jehož mužstvo bylo rekrutováno ze Štýrského Hradce, Litoměřic a Budapešti. Jednotka se v rámci útočné skupiny účastnila bitvy na Piavě, přičemž značný počet cyklistů zde spočinul spánkem věčným (vojenský hřbitov cca 12 km jižně od San Dona di Piave). V neposlední řadě je doložena existence poněkud specifického c. a k. cyklistického kulometného oddílu.

Po válce se jízdní kola uchytila i v nově vznikající čs. armádě a cyklistické oddíly se zapojily snad do všech konfliktů – pacifikace pohraničí, Sedmidenní válka o Těšínsko a zejména válka s Maďarskem. O tom ale až zase jindy.

Zdroj obrázku Radlobby

Napsat komentář