Horal z Kavkazu v boji s Japonci
Chevsur Mikha Likokeli, byl na konci 19. století vyhoštěn až na zapadlý ostrov Sachalin, na nejzazším východě ruské říše. Hrdinným bojem proti nepříteli se zapsal do historie, leč nepředbíhejme. V únoru 1904 vypukla rusko-japonská válka a byť nebyla pustému ostrovu přikládána žádná strategická hodnota, byli povoláni do zbraně všichni tamní muži. Byť jich bylo až 7 000, jejich kvalita byla nevalná – šlo o místní rolníky, lovce a dočasně propuštěné trestance. Nekvalitu ještě umocnila absence výcvikových důstojníků, kteří dorazili až v dubnu 1905. O měsíc později byla carská flotila rozdrcena v bitvě u Cušimy a tak mohla začít japonská invaze na Sachalin. Obráncům velel generál Ljapunov, v civilním zaměstnání právník. Po sedmnáctihodinové bitvě o Korsakov se museli rusové stáhnout na sever, do hornatého vnitrozemí. Netrvalo dlouho a po sérii dalších ústupů, přijal generál dne 31. července japonskou nabídku ke složení zbraní. Japonci dobyli Sachalin rychle s minimálními ztrátami.
Chevsur Mikha Likokeli se postavil Japoncům na odpor ve svém domě. Vyzbrojen pouze štítem a šavlí zabil více než deset japonských vojáků (dle některých zdrojů až 13). Poté jeden z japonských velitelů, který byl známým mistrem kendó, vyjádřil touhu utkat se s tímto mužem v souboji. Souboj trval jen velmi krátce a důstojník se skácel k zemi mrtev. Japonci se ještě jednou pokusili obránce zajmou živého, leč marně a ztratili dalších několik mužů. Nakonec jej tedy jednoduše zastřelili. Když se o tomto incidentu dozvěděl šéf vojenské rozvědky Doihara Kenji, velmi se rozzlobil nad popravou takového šermíře a později celou šarvátku popsal v knize “Ruský horal. Chevsur s mečem”.
Ve svých pamětech vzpomíná plukovník Nakamura Haraguči na čtyři Chevsury, kteří měli velmi neobvyklou šermířskou techniku. Zmiňuje, že nikdy neviděl něco podobného a lituje toho, že proti těmto mužům musel bojovat, místo aby se s nimi spřátelil. V nerovném boji byli pobiti, leč jeden zraněný zajat. Padlí Datvia Aludauri, Hirchla Tsiskarauli a Aparek Kibishauri byli pohřbeni s poctou samotnými Japonci. Zraněný Bezhita Kerauli byl později vyměněn za japonského zajatce a vrátil se domů do Chevsurie, kde se dodnes vypráví veršovaný příběh o hrdinném boji oněch čtyř vojáků.
Chevsurové jsou subetnikem Gruzínců, které obývá divoké a nepřístupné údolí Kavkazu, přímo u hranic s Čečenskem, na rozdíl od nich se ale jedná o křesťany. Hovoří gruzínským dialektem a patří ke křesťanům Gruzínské pravoslavné církve. Chevsurové žijí odtrženi od zbytku světa a i v dnešní době je sníh a krutá zima oddělují, po devět měsíců v roce, od okolního světa. Dobrodruh Richard Halliburton popsal život Chevsurů velmi výstižně: Prakticky si jsou zcela soběstační a zásoby potravin si uskladňují v kamenných domech, často opatřené vysokými věžemi, které fungují jak jako ochrana před sněhem, tak i v případě napadení jako účinná obrana majetku a života. Vzhledem jsou šlachovití, nosí košile zvané Perangi, pytlovité kalhoty a typické černé čepice vyrobené z ovčího rouna (papachy), typické pro celý region. Až do 20. století byla v Chevsuretii rozšířena místní varianta kroje zvaná Talavari. Muži jsou hádaví, holdují alkoholu a i při práci na poli chodí ozbrojeni. Každý muž s sebou nosí meč, štít, dýku a pušku, přičemž patrony má našité ke kabátu, což je typické pro celý Kavkaz. Od okolních etnik se ale Chevsurové liší typickými kroužkovými košilemi, které jim zakrývají prakticky celé tělo a často i tvář (místo přilby je jen malá kovová puklice). Podle legendy se jedná o potomky křižáků, kteří se při svém tažení do Svaté země, dostali až do křesťanské výspy na východě – do Gruzie. Při sčítání lidu v roce 1873 bylo zaznamenáno 4872 obyvatel chevsurského etnika, do roku 1926 se počet snížil na 3885. V 50. letech 20. století bylo obyvatelstvo nuceně přesídlováno, a mnoho vysokohorských osad bylo kvůli tomu opuštěno. Ke snižování počtu obyvatel docházelo také kvůli ekonomickým těžkostem po osamostatnění Gruzie.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Zen.Yandex
