Bobří ocas

Bobři mají mohutný plochý ocas, obsahující tuky a oleje, potřebné pro přežití v chladném období roku. Ve svém ocase o délce 45 a šířce až 15 cm mají tukové zásoby, které jim umožňují přečkat zimu s menším množstvím potravy a mrazivými dny. Patrně tak nepřekvapí, že bobří ocasy tak byly v minulosti vyhledávanou pochoutkou. Samotní bobři navíc byli tehdy považováni za rybu a tedy je bylo mono konzumovat i při půstu. Známý alchymista Bavor Rodovský z Hustířan nám ve své kuchmisterské knize zachoval zajímavý recept: “Vezmi ocas a zadní nohy bobra, opař je a dej do popela, abys je mohl dobře očistiti, zejména sloupati kůži. Pak vše uvař ve slané vodě a udělej omáčku. Krajíček chleba a rozinky roztluč v hmoždíři, rozpusť dobrým vínem, proceď, propasíruj, vlej do kotlíku, přidej bobří ocas, okořeň pepřem, zázvorem, hřebíčkem a šafránem, přislaď medem a ozdob krájenými mandlemi.” Zde je potřeba doplnit, že v minulosti byli bobři loveni nejen pro maso, ale též pro kožešinu a také výměšek ze žláz, kterému se přisuzovaly až mýtické schopnosti. Bobr tak byl již v polovině 18. století vyhuben téměř po celé Evropě. Na panství Schwarzenberků v jižních Čechách se objevily pokusy chovat bobry v takzvaných “bobrovnách” a později byli znovu vysazeni do přírody. Jako škůdci byli ale brzy opět pronásledováni a na konci 19. století opět vymizeli. Ve druhé polovině 20. století byli chráněni a opět vysazováni do přírody. Dnes bobři opět obývají většinu střední Evropy a odhaduje se, že na území České republiky žije více než 6 000 jedinců.

Zdroj obrázku Flickr