Bitva u řeky Udži (1180)
Roku 1180 došlo v Japonsku k velmi zvláštní bitvě. Na straně rebelů tehdy bojovali též váleční mniši, sekaly se letící šípy a odehrála se i první rituální sebevražda seppuku. Stala se ale též počátkem úpadku císařské moci (na stovky let), vzestupu moci samurajů a dala vzniknout i moderní japonské vlajce.
Bitva u řeky Udži je považována za první bitvu v Genpeiských válkách, které byly vyvrcholením desítky let trvajícího konfliktu mezi klany Taira a Minamoto. Ty v minulosti využily oslabení moci císařského dvora a postupně si vybudovaly vlastní ozbrojené družiny. Oba rody se pak snažily celou první polovinu 12. století získat přízeň císařského dvora nebo klanu Fudžiwara. V roce 1156 se po smrti císaře Go-Toby střetli jeho dva synové. Podporovaly je každý z rodů Minamoto a Taira. Rod Taira získal během bojů vedoucí postavení a převážná část rodu Minamoto byla vyvražděna. Hlava rodu Taira Kijomori Taira vládl jako diktátor, provdal svou dceru za císaře a v roce 1180 dosadil na trůn svého vnuka Antokua. Jeho snaha však oslabila spojenectví s ostatními klany a dosazení císaře Antokua vedlo k povstání (Genpeiská válka). Spiklenci ale byli odhaleni a krutě potlačeni. Princ Močihito a Jorimasa Minamoto stihli uprchnout jen s několika stovkami jezdců. Dostiženi byli u řeky Udži. Postup Tairů ze severního břehu, ale byl na nějakou dobu zastaven válečnými mnichy z klášterů v Naře, kteří bránili zničený most. Podle tradice jediný mnich Gočinno Tajima vzdoroval vojákům mistrovským bojem se svou naginatou – dokonce sekal šípy, které na něj létaly vzduchem. Další mnich, Jomjó, zabil devět válečníků, než jeho naginata praskla – poté zaútočil na svého protivníka ozbrojeného pouze dýkou tantó. Nakonec však útočníci zatlačili obránce do nedalekého kláštera Bjódóin, kde Jorimasa spáchal sebevraždu seppuku (podle tradice se jednalo o první případ této rituální sebevraždy). Princ Močihito byl zajat, ale krátce nato popraven (zasažen šípem). Střet tak skončil vítězstvím klanu Taira.
Ve stejnou dobu převzal vedení klanu Joritomo Minamoto (do té doby známý jako básník a dvořan, nikoli válečník), jeden z přeživších členů minamotského rodu, který žil ve vyhnanství na poloostrově Izu. Začal cestovat po zemi ve snaze setkat se se svými spojenci. Když opustil provincii Izu a zamířil do průsmyku Hakone, byl poražen Tairou v bitvě u Išibašijamy. Úspěšně se však dostal do provincií Kai a Kózuke, kde klan Takeda a další spřátelené klany pomohly odrazit armádu Tairů. Mezitím se Kijomori Taira pomstil mnichům za pomoc rebelům, oblehl Naru a vypálil velkou část města. V důsledku obléhání zemřelo přibližně 3 500 lidí. Joritomo spolu se svým bratrem Jošicunem dobyl Heian-kjó, vyhnal klan Tairů a definitivně je porazil v roce 1185 v námořní bitvě u Dannoury (jedné z nejslavnějších a nejvýznamnějších bitev v japonské historii). Mnoho šlechticů z klanu Taira zahynulo spolu s císařem Antoku a vdovou po Kijomorim. Po pěti letech bojů tak klan Minamotů mohl slavit vítězství.
Joritomo Minamoto byl císařem jmenován šógunem, což byl začátek feudálního státu v Japonsku (a konec období Heian), se skutečnou mocí nyní v Kamakuře. Kjóto však nadále zůstalo sídlem císařského dvora. Začátek šógunátu Kamakura znamenal vzestup k moci třídy samurajů a postupné potlačování moci císaře, který byl nucen vládnout bez účinné politické nebo vojenské moci. Z císaře se stal čistě symbolickou a ceremoniální hlavou státu, až do reforem Meidži o více než 650 let později. Navíc Genpeiská válka a její následky ustanovily červenou a bílou, barvy Taira a Minamoto, jako japonské národní barvy. Dnes lze tyto barvy vidět na vlajce Japonska a také na praporech a vlajkách v sumo a v dalších tradičních japonských činnostech.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
