Bitva u Modrých vod (1362)

Bitva u Modrých vod znamenala začátek konce Zlaté hordy. Tu založil v roce 1241 Čingischánův vnuk Bátú chán, jehož vláda zasahovala i území dnešního Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu. Po jeho smrti v roce 1255 začala moc říše pomalu slábnout a její rozklad nastal po smrti Berdi Beg chána v roce 1359. Tehdy Zlatou hordu zachvátila řada nástupnických sporů a válek, které trvaly dvě desetiletí, a během kterých se na trůnu vystřídalo 12 chánů, jejichž existence je známa jen ze zlatých mincí. Situace se rozhodl využít litevský velkovévoda Algirdas (1296-1377) a zorganizoval velkou armádu, která zaútočila na území hordy. Tato kampaň měla za cíl zajistit a rozšířit jižní území Litevského velkovévodství, přičemž hlavním cílem bylo Kyjevské knížectví, které se ze strašného plenění vojáků Bátú chána pořád nevzpamatovalo, ale pořád mělo silnou strategickou hodnotu.

V roce 1362 napochodoval Algirdas se svým vojskem na území mezi dolním Dněprem a jižním Bugem. Nejprve dobyl zbývající území Černigovského knížectví – většina území, včetně hlavního města Brjanska (spadala pod litevskou kontrolu kolem let 1357–1358). Litevci poté zaútočili na Koršev (Коршов), neidentifikovanou pevnost nacházející se v horním toku řeky Bystraya Sosna, přítoku řeky Don. Předpokládá se, že Algirdas dále dobyl území bývalého Perejaslavského knížectví zcela zničeného Mongoly roku 1239. Oblast patřila krymským ulusům, kteří se před vpádem zapojili do tažení proti Nové Saraji, a proto nedokázali včas zorganizovat účinný odpor. Nakonec Litevci dostali pod svou kontrolu celou oblast a na podzim se přesunuli na západ a překročili řeku Dněpr směrem k Podolí, kde tři podolští bejové shromáždili mongolskou armádu, aby společně odolali litevské invazi. Litevské vojsko zase posílil kníže podolských Rusínů Teodor Koriatovič (1331-1414), který pocházel z litevského rodu velkoknížete Gedymina.

Obě přibližně stejně velké armády (zhruba 20 000 bojovníků na každé straně) se setkaly 24. prosince 1362 u dnešní obce Torhovici (Торговиці) na břehu řeky Syňucha. V té době bylo město známé jako Yabgu v turečtině, a řeku Rusové nazývaly Sinie Vody, tedy Modré Vody. Krátký popis bitvy se dochoval pouze v pozdní a nepříliš spolehlivé práci Macieje Stryjkowského z roku 1582. Podle Stryjkowského Algirdas zorganizoval svou armádu do šesti skupin a seřadil je do půlkruhu, takže jeho vojsko připomínalo napjatý luk. Mongolové zahájili bitvu jako první, zaútočili na litevské vojsko a s kvílením stříleli šípy do všech stran litevské formace. Tady je dobré upozornit, že v té době Zlatá horda ztratila mongolský charakter a potomci Bátú chánových mužů tvořili vysokou aristokracii, která vládla Bulharům, Tatarům, Kazachům, Kumánům, Kyrgyzům a jiným turkickým národům. Z nich bylo složeno i vojsko a jeho kvalita šla silně dolů. Díky tomu měly takové nekoordinované útoky na pevnou formaci Algirdasových mužů jen malý účinek, a když bojový elán Mongolů polevil, Litevci a Rusíni, vyzbrojení oštěpy a meči, začali postupovat vpřed, dokud neprolomili přední linie mongolské armády. Mezitím synové Karijotase, Algirdasova bratra, spolu s běloruskými jednotkami z Novogrodku poté zaútočili z boku, podporování střelci s kušemi. Mongolové nedokázali odolávat tlaku ze všech stran, neudrželi svou formaci a dali se na neorganizovaný útěk. Litevci je několik hodin pronásledovali. Algirdas dosáhl rozhodujícího vítězství a završil tak úspěšné dobytí Kyjevského knížectví. Vítězství dostalo Kyjev a velkou část dnešní Ukrajiny, včetně řídce osídleného Podolí, pod kontrolu rozšiřujícího se litevského velkovévodství a Litva díky tomu získala přístup k Černému moři (a stala se přímým sousedem Moskevského velkoknížectví). Kyjevské knížectví se sice dostalo částečně pod litevskou kontrolu již o čtyřicet let dříve (kdy litevský velkovévoda Gediminas porazil Mongoly v bitvě u řeky Irpyň) ale stále platil hold vládcům Zlaté hordy. Tomu byl nyní konec. Algirdas nechal svého syna Vladimira v Kyjevě jako knížete. Podolí bylo svěřeno do správy Karijotasovým synům, kteří se tak vyznamenali v bitvě.

Bitva u Modrých vod stála dlouho stranou pozornosti objektivních historiků, patrně proto, že ti ruští se snažili potlačit význam Litevců při porážce Zlaté hordy (aby vynikla důležitost ruského vítězství na Kulikovském poli roku 1380), polští se zase tématu vyhýbali patrně z důvodu, aby nebyl zdůrazněn litevský nárok na Podolí. Litevské kroniky naopak kladou přehnaný důraz na hrdinství Karijotasových synů, zřejmě z přesně opačných politických důvodů: aby litevský nárok na Podolí zdůraznily. Málo objektivních popisů tak vede k tomu, že není jistý ani přesný rok, kdy se bitva odehrála. Podolí je dnes součástí Ukrajiny.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons a GetArchive

Algirdas – ilustrace ze Sarmatiae Europeae descripti (1578)

Napsat komentář