Aztécký obětní nůž Tecpatl
Tecpatl nebo obětní nůž, byl důležitým prvkem v aztéckých rituálech a kněží jej používali k otevření útrob lidských obětí. Cílem bylo získat srdce, k nasycení bohů v naději, že dary přinesou lidstvu požehnání. Obsidiánové nebo pazourkové nože Tecpatl byly rovněž atributem boha Huehueteotle (doslova Staré božstvo). Ten je často ztotožňován s prapůvodním božstvem Ometeotlem a byl patronem ohně. Zpodobován byl jako starý muž, někdy nesoucí nádobu na oheň nebo kadidlo. K jeho atributům patřila rovněž destička a hůlka – mamalhuatzin, jejichž třením se oheň rozdělával. Bůh však nebyl vynálezcem tohoto nářadí, spolu s obsidiánovým nožem jej totiž jednoho rána našli v tajemném uzlíku kněží – nosiči teomeme, kteří podle rad boha Huitzilopochtliho dovedli Aztéky k Tenochtitlanu. Lidé obětováni bohu ohně byli zaživa vrháni do hořící hranice, ale před tím než zemřeli, byli vytaženi, aby jim mohlo být vyříznuto ještě tepající srdce.
Nejrozšířenějším postupem obětování mezi Aztéky bylo odstranění srdce. Oběť zvanou ixiptla Aztékové oblékali do slavnostních oděvů, uctívali ji jako pozemského představitele božstva a dávali jí dary v podobě lahodných jídel či žen pro sexuální potěšení. Vlastní obřad se však řídil přísnými pravidly: Odehrál se v předem stanovený čas a pod vedením nejvyšších kněží, kteří jako jediní mohli s božskou obětí nakládat. Rituál se konal na vrcholu kamenné pyramidy. Oběť přidržovali čtyři kněží, pátý jí obsidiánovým nožem otevřel hruď a vyňal ještě tlukoucí srdce. Jakožto sídlo živoucí síly mělo poskytnout energii slunci. Následně duchovní uťali oběti hlavu a prýštící krví pak symbolicky napojili zemi. Poté přišli na řadu běžní Aztékové a z těla slavnostně pojedli. Nehledě na náročné přípravy a složité doprovodné rituály bylo obětování lidí poměrně časté a běžné. Vědci odhadují, že v dobách největšího rozmachu říše na přelomu 15. a 16. století zemřelo tímto způsobem ročně až 15 000 lidí. Rostoucí nedostatek pracovních sil pak nejspíš přispěl k úpadku impéria a krizi následně využili španělští dobyvatelé.
Existují ovšem i další vědecká vysvětlení, proč Aztékové přikládali lidským obětem takový význam. Známou, byť v odborných kruzích spíš vlažně přijímanou “bílkovinnou hypotézu” prezentoval v roce 1970 americký antropolog Michael Harner. Podle ní se Aztékové uchylovali ke zmíněným rituálům nikoliv z náboženských, nýbrž z čistě prozaických důvodů. V jejich jídelníčku totiž údajně chyběly bílkoviny a jednu z možností, jak je doplnit, představovala právě konzumace lidského masa. Podobně se k otázce rituálních obětí nedávno postavil tým italských vědců pod vedením Michela Ernandese. Badatelé předpokládali, že Aztékové v důsledku složení své stravy založené primárně na kukuřici trpěli dlouhodobým nedostatkem serotoninu – “hormonu štěstí a dobré nálady”. Při jeho deficitu se objevují psychické potíže, a může dojít dokonce k jistému “odlidštění chování”. A právě to se mohlo podle autorů studie stát skutečnou příčinou masového kanibalismu. Hlavními zdroji našich současných znalostí o průběhu aztéckých rituálů ovšem zůstávají svědectví Španělů, kteří si říši na počátku 16. století podmanili.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
