Alois Musil (1868-1944)

Pouhý výčet některých jeho činností a životních osudů ukazuje člověka nadprůměrně vzdělaného a dobrodruha zároveň. Podtitul by se dal nazvat Kterak se rodák z Rychtářova u Vyškova, kněz, císařovnin osobní zpovědník, spolunáčelník beduínského kmene Ruala a podmaršál k.u.k armády střetl se slavným Lawrencem z Arábie…

“I na mé jméno zapomenou, ano – zapomenou,
ale na tom světě, na kterém všechno stojí i čas,
na onom světě Bůh zachová památku svého ctitele”.

Alois Musil se narodil roku 1868 v Rychtářově u Vyškova jako nejstarší syn v chudé rodině sedláka. Od časného mládí si musel vydělávat na živobytí. Prvního významného vzdělání se mu dostalo mezi léty 1887-91 na Bohoslovecké fakultě v Olomouci. Roku 1891 přijal v olomoucké katedrále kněžské svěcení z rukou místního arcibiskupa Bedřicha kardinála Fürstenberka (1813–1892). Odjíždí do Moravské Ostravy jako kaplan, zde také vyučuje katechezi. O čtyři roky později byl v Olomouci prohlášen doktorem teologie. V disertaci se věnoval dějinám proměn religiozity v Arcidiecézi olomoucké: Historia Archidioecesis Olomucensis imperante Josepho II. Jeho snaha o prohloubení teologických znalostí jej přivedla k zájmu o arabský svět. Proto neváhal odcestovat do Orientu a v letech 1885–1898 studoval na Dominikánské biblické škole v Jeruzalémě a na Jezuitské univerzitě sv. Josefa v Bejrútu. Při svých výzkumech v Jordánsku nedaleko skalního města Petry, objevil roku 1898 pouštní palác Kusejr Amra ozdobený barevnými freskami, který postavil umajovský chalífa al-Valíd II. což vzbudilo doslova světovou senzaci. Své poznatky a objevy z této doby shrnul do svých knih Arabia Petraea (čtyří díly) a Kusejr Amra vydaných německy ve Vídni. Procestoval Arábii Petrejskou, Arábii Pustou, Damašek, projel poušť mezi Palestinou a Babylonem, Palmáru a Mezopotámii a především většinu těchto území zmapoval, mapy se přitom naučil kreslit sám. Do té doby nebyla Arábie prakticky vůbec zmapovaná. Musilovy mapy však byly velmi precizní a používaly se až do doby nedávno minulé. Zejména v Pusté Arábii, v době před Musilem, zaznamenávali vědci asi třicet přesně lokalizovaných míst. Po Musilově působení to bylo již tři tisíce přesně lokalizovaných míst, čili to byla naprosto přesná, podrobná mapa, která se užívala vlastně po celé 20.století! Kromě kartografie se ale Musil během svých cest zabýval také etnografií, botanikou a studoval i místní jazyky. Byl výjimečně nadaný a kromě klasických i moderních světových jazyků ovládal pětatřicet arabských nářečí. Tato znalost mu samozřejmě pomohla v tom, že se spřátelil s beduíny, kteří jej nazývali šejch Músa. Podařilo se mu získat důvěru náčelníka kmene Beni Sachr dále cestoval pouští pod jeho ochranou. Náčelník kmene Ruala, jménem Núri, psal na Musila dokonce oslavné básně. Přičemž je třeba podotknout, že emír Núri byl velice krutý válečník. Bylo o něm známo, že předtím, než se sešel s Musilem, zavraždil své dva bratry a dalších minimálně sto válečníků, takže to rozhodně nebyl žádný beránek. Musil žil u beduínského kmene Ruala (Rwala) jako jeden z příslušníků kmene. Žije s beduíny jako beduín, s muslimy se modlí jako muslim, s východními křesťany hovoří jako s bratry v Kristu. Získal si takovou vážnost, že se stal jejich spolunáčelníkem. Beduíni mu dali jméno Músa ar-Rueili. Pro zajímavost jméno Músa znamená v arabštině Mojžíš. Ve volném překladu tak jeho jméno znamenalo Rualský Mojžíš. Tedy ten který vyvede Rualský kmen z područí osmanské říše. Ač měl Musil zcela jiné zájmy než osvobozovat arabské kmeny, je zjevné, nakolik si tohoto Středoevropana cenili a jakou úctu mezi nimi měl!

O svých cestách mezi beduínskými kmeny přednášel Alois Musil, o desítky let později, i v Československém rozhlase. V jeho archívu se zachovala nahrávka z roku 1936:

“Dlel jsem v táboře Talála, velkého náčelníka Beni Sachr, a chystal se na cestu. Měl mne doprovázeti náčelníkův bratr a jeho příbuzný. Jeli jsme k západu zvlněnou rovinou, spoře porostlou vytrvalými bylinami. Pásla se na nich stáda ušlechtilých velbloudic. Po mnohých velbloudech hopkali havrani. Proč je pastýři nezaženou? – Proč by je zaháněli? Jsou rádi, když si jejich zvířat všimnou. Vybírají velbloudům cizopasníky.”

Beduíni mu vyprávěli o tajemném zámečku v poušti, které je opředeno mnoha pověstmi, žijí v něm prý duchové a není radno se k němu přibližovat. Český dobrodruh se samozřejmě nenechal zastrašit a roku 1898 podnikl výpravu ke zříceninám Kuseir Amra na východě Jordánska, který vybudovali v letech 712–715 Muhammadovi následníci z rodu Umájjovců. Právě zde objevil jeden ze svých nejpozoruhodnjších nálezů. Byli zde na stěnách ve výměře 1200 metrů zpodobněni lidé a zvířata, což islámská tradice sunna zakazovala. Výprava do Kuseir Amra byla velice nebezpečná, území totiž leželo na hranici dvou znepřátelených kmenů. Stačil pořídit jediný snímek, který se při útěku před příslušníky znepřáteleného kmene ztratil a po návratu do Evropy byl tedy nařčen z podvodu. Tato nelichotivá podezření se mu podařilo vyvrátit až po druhé návštěvě v Amře roku 1900. Přivezl odtud průkazný materiál, fotografie a výkresy, které z něj udělaly slavného objevitele. Dokonce knihovník Karbáček, který na něj nejvíce útočil, mu pak pomáhal při tvorbě jeho zásadní monografie nazvané Kuseir Amra. Tato kniha nejen popisuje zmíněnou památku, ale je navíc i sbírkou beduínské poezie a písní a zaznamenává zvyky kmene Beni Sachr. Své zážitky i poznatky z cest zachytil Musil ve zhruba padesáti dalších knihách. Byly to jak dobrodružné knihy pro děti, kde se snažil po vzoru Karla Maye popularizovat Blízký východ, tak vědecké studie a monografie. Publikoval především v němčině, ale svou velkou orientální řadu, což bylo jedenáct knih, publikoval v češtině. Nepřekládal bohužel nic, takže to, co je v němčině, není přeloženo do češtiny, a naopak. Proto svět zná jen část jeho díla. Vraťme se ale zpět k našemu cestovateli. V letech 1908–1909 za pomoci rakouských vojenských kartografů mapoval severní části Arábie. Ve Vídni byl uveden do blízkosti císařské rodiny a dvorských kruhů. Roku 1912 se vypravil na Blízký východ potřetí. Tentokrát zamířil na území dnešní Sýrie a Iráku a doprovázel loveckou výpravu Sixta Ferdinanda prince Bourbonsko-Parmského (1886-1934).

“Přiznávám, že jsem se v poušti velice přiblížil Pánu Bohu. Nade mnou nekonečné nebe, pode mnou nekonečná poušť, v nebi Bůh, na poušti ubohý, na Něho odkázaný tvor.”

Po vypuknutí světové války se Musilovi otevřely nové možnosti a tehdy také otevřeně začal působit ve státních službách. Toto období je asi z jeho působení na Blízkém východě nejzajímavější a zároveň nejtajemnější. Osmanská říše se nyní stala spojencem Rakousko-Uherska. Centrální mocnosti uvažovaly o využití arabských kmenů v boji proti Britům a tak vznikla myšlenka, že Musil je tím nejvhodnějším prostředníkem. Měl získat podporu Arabů nebo je aspoň přimět k neutrálnímu postoji, ale již na počátku roku 1915 zjistil, že na scéně nalezl zdatného protihráče. Byl jím archeolog a plukovník britské armády Thomas Edward Lawrence (1888–1935), přezdívaný Lawrence z Arábie, jenž se za první světové války postavil do čela arabských vzbouřenců proti turecké nadvládě. Je třeba podotknout, že Lawrence měl snazší úlohu, neb organizovat Araby proti tureckým utlačovatelům bylo jistě mnohem snazší než o co se snažil Musil. Roku 1916, po smrti císaře Františka Josefa I. usedl na trůn Karel I. díky čemuž Musil získal ještě lepší postavení. Stal se dokonce osobním zpovědníkem císařovny Zity. Historik Jan Galandauer se dokonce domnívá, že právě Musil pomáhal formulovat diplomatickou korespondenci císařovny Zity a jejího muže Karla. Byl zapojen do císařovy iniciativy uzavřít separátní mír (známá Sixtova aféra). V září 1917 Alois Musil podnikl svou poslední cestu na Blízký východ. Tentokráte v hodnosti podmaršála a s dalšími dvěma důstojníky, doprovázel vnuka císaře Františka Josefa I. Huberta Salvátora (1894-1971). Úkolem jejich mise byla propagace válečných cílů mezi katolíky v Sýrii a Palestině. Spolu s dalším katolickým knězem Schmidtem měl na mladého Habsburka velký vliv. Konec války se ale nezadržitelně blížil. Po návratu do vlasti roku 1918, ale ještě stihl v Lipsku vydat spis: “Zur Zeitgeschichte Arabiens”.

Na první pohled by se mohlo zdát, že po rozpadu Rakouska-Uherska bude kariéra muže, který v posledních letech spojil svůj život s Habsburky, definitivně u konce. Leč Musil se významně zasadil i o českou věc. Kupříkladu napomohl amnestii významných českých politiků Kramáře, Rašína, Klofáče a mnohých českých účastníků vzpoury v boce Kotorské. Díky prezidentu Masarykovi, jenž si byl už dávno vědom jeho odborných kvalit, našel Musil vydavatele ve Spojených státech. Seznámil Musila s americkým cestovatelem Charlesem Cranem, který se rozhodl financovat publikaci Musilových rukopisů. Ve 20.letech Musil navštívil New York kde se mu podařilo publikovat výsledky svých cest v šesti dílech. Za toto svoje dílo a za celoživotní objevy byl od Americké zeměpisné společnosti odměněn zlatou medailí Charlese Dallyho a byl zapsán v New Yorku do síně slávy vedle Marca Pola a Livingstona. Nebylo to ale jediné významné ocenění jeho objevitelské práce. Dostal řadu dalších mezinárodních uznání a byl členem prakticky všech evropských vědeckých společností. Od roku 1920 přednášel na Karlově univerzitě, založil například i dnešní Orientální ústav. U nás bohužel narážel od počátku na naši všeobecnou malost a závist, takže po svých objevech byl víceméně nucen přesídlit do Vídně, kde také publikoval. V roce 1939 odchází do důchodu a usazuje se na statku v Otrybech u Českého Šternberka, kde se věnoval zemědělství a publikační činnosti. V roce 1941 napsal Alois Musil olomouckému arcibiskupovi Leopoldu Prečanovi, tato slova:

“Uvolňuji se a účtuji s pozemským životem. Dospívám k názoru, že je všechno vanitatum vanitas (marnost nad marnost). Utěšuji se překrásným arabským rčením: Innana lilláhi innana ilajhi rádžiún – věru, my jsme majetek Boha, věru, my se k němu vracíme. Lnu k Pánu Bohu čím dál těsněji a mám dětinskou radost, že mě očekává milosrdný a spravedlivý Otec. Jednou jsem se procházel s prezidentem Masarykem v Lánech a rokoval s ním o záhadách života. Vyznal: Nevím, co bych za to dal, kdybych měl víru, kterou měla moje matka! Mně jí Pán Bůh dopřává s rostoucím stářím. Zapomínám na bohovědné důkazy a vidím Pána Boha kolem sebe, v přírodě, ve vesmíru, nejvíce však ve svém vlastním životě.”

Životní pouť Profesora ThDr. Aloise Musila našla konce v neklidné době 12.dubna roku 1944 ve nevelké vesnici Otryby u Českého Šternberka po krátké nemoci. Pochován byl na hřbitově v Českém Šternberku. Na náhrobku jsou zapsána jeho vlastní slova:

“Hledal pravdu v širé poušti arabské, bádal o ní v knihovnách a muzeích, objasňoval ji v četných knihách, zaséval ji do srdcí posluchačů a zde odpočívá spoléhaje na Milosrdenství Jediné Pravdy.”

Ukázka Musilova díla – výňatek z nepublikovaného rukopisu Ze světa islámu:

Všichni obyvatelé Arábie, usedlíci i kočovníci, věří v Alláha, jak říkají jedinému bohu. Neradi o něm hovoří. Dalo mi hodně práce, abych vyzvěděl, jak si Boha představují, jak ho uctívají a co od něho očekávají. Mnoho mně nepověděli ani moji nejbližší přátelé. I na těch jsem mohl vyzvídat jenom za vhodných okolností, které byly řídké.
Jednou jsem se obdivovali v pískové poušti Necud překrásnému východu slunce. Bylo po dešti, narůžovělý písek se leskl, jako by byl uměle urovnán. Keře gaza svítily mladičkou zelení, modrá obloha byla čistě umytá, ptáci zpívali a drobné, teninké paprsky mladého slunce nás něžně objímaly, ba líbaly. Bylo mi jako v chrámu, v němž hlaholilo ze srdcí vděčného lidu “Bože chválíme Tebe!” Můj druh Názel asi cítil podobně, neboť zašeptal :
Alláhu kabar, velký jsi, Bože, Alláhu kabar, velký jsi Bože.
Chtěje využít jeho zbožné nálady, zeptal jsem se ho rovněž šeptem:
Odkud víš, Námele, že je Bůh? Mlčel.
V dobrém se ptám, odkud víš, že je Alláh? Což jsi ho viděl?
Mlč, Múso, bylo vše, co Názel odpověděl.
Proč bych mlčel? Právě jsi volal : Velký jsi, Bože! – Toho soudím, že věříš, že Bůh je. Nemůžeš mně odpovědět proč v Boha věříš?

Alois Musil má svoji stálou expozici v městském muzeu ve Vyškově na Moravě. Jsou zde ke koupení jeho knihy a také publikace týkající se jeho života. Ve světě byl a je, velice uznávaným orientalistou a arabistou. V našich končinách je ale i nadále téměř neznámou osobou.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Picryl