Adrian de Wiart (1880-1963)

S černou páskou přes oko a prázdným rukávem, vypadal Carton de Wiart jako elegantní pirát a stal se legendou – The Oxford Dictionary of National Biography.

Generálporučík Sir Adrian Paul Ghislain Carton de Wiart (1880-1963) byl již na první pohled válečníkem tělem a duší. Dá se říci, že službě Britskému Impériu doslova obětoval mnoho ze sebe. Bojoval ve válkách téměř 50 let, byl několikrát oceněn vysokými vyznamenáními, přežil skutečně nemyslitelné a přesto všechno přežil a dožil se úctyhodného stáří. Po válce napsal o svém životě fascinující paměti.

De Wiart se narodil roku 1880 v Bruselu do aristokratické rodiny. Otec byl původem Belgičan a matka Irka, dětství prožil střídavě v Belgii a Velké Británii. Když mu bylo šest let, jeho matka zemřela a rodina se přestěhovala do Káhiry, kde se otec živil jako právník. O několik let později se znovu oženil a syna poslal do internátní školy v Anglii. Po jejím dokončení začal Adrian studovat práva na Oxfordu. Studia přerušil v roce 1899, kdy vypukla Búrská válka, a přihlásil se do armády. Brzy se dostal do Afriky, kde ale v prvních bojích utrpěl vážný průstřel plic – tehdy mu bylo necelých dvacet let. Brzy se tak vrátil domů do Británie, kde nějaký čas pokračoval ve studiu na Oxfordu. V roce 1901 byl přijat k Second Imperial Light Horse (2. lehký jezdecký pluk) a studia definitivně ukončil. Po porážce Búrů byl přeložen ke 4. gardovému dragounskému pluku, s nímž v roce 1902 odjel do Indie, kde se věnoval především sportu a lovu. V roce 1904 opět zavítal do Jižní Afriky a sloužil zde jako pobočník siru Henry Hilyardovi. V roce 1906 se z něj stal naturalizovaný Brit a o dva roky později se oženil s kontesou Frederikou Fugger von Babenhausen, se kterou měl dvě dcery.

Začátek první světové války jej zastihl na území dnešního Somálska, kde se vzbouřila sekta Dervišů (ansárové nebo mahdisté). Dodejme, že s derviši , které vedl Mahdí Muhammad Ahmad, se britští vojáci střetli již na konci 19. století v Súdánu a byli poraženi u Omdurmánu – těchto bojů se účastnil i mladý Winston Churchill. Mesianistická myšlenka mahdismu ale nebyla v Africe zcela vymýcena a na venkově měla stále velký vliv. Slogan mahdismu se objevil v protikoloniálním povstání, který vedl v Britském Somálsku (dnešní Somaliland) v letech 1899-1920, jistý Mohammed Abdulle Hassan – Angličany hanlivě pojmenován jako “Mad Mullah” (šílený muláh). Právě v bojích, proti těmto vzbouřencům, můžeme nalézt i de Wiarta, který sloužil u Somaliland Camel Corps. Při útoku na pevnost vzbouřenců byl vážně zraněn v obličeji, přišel o levé oko a část ucha. Nějakou dobu neviděl ani neslyšel a po bitvě oznámil šokovaným spolubojovníků, že to byla úžasná zábava. Na oko sice již nikdy neviděl, ale získal tak páskou s vypadal ještě mnohem krutěji.
V únoru roku 1915 se nechal přeložit do Francie, kde pokračoval ve sběru bizarních i vážných zranění. Velel praporu a posléze brigádě, přičemž byl sedmkrát raněn a vždy se vrátil znovu do zákopů. V druhé bitvě u Ypres v květnu 1915, mu dělostřelecký šrapnel doslova rozdrtila levou ruku a přišel o dva prsty. Vzhledem k vážnosti zranění mu musela být amputována celé ruka. V dalších bitvách přišel o část lebky i kotníku, přesto byl stále bojeschopný. Ve třetí bitvě u Yper (Paschendaele) v roce 1917 byl střelen do boku. O zbytek ucha přišel v bitvě u Arrasu (duben-květen 1917). Koncem roku 1918 byl v bitvě u Cambrai zasažen do nohy. Ač by všechna tato zranění běžný voják pravděpodobně nepřežil, dle vlastních slov si válku užil. Ze svých zranění se zotavoval v nemocnici Sir Douglas Shield’s Nursing Home a coby stálému zákazníkovi mu zde prý odkládali osobní věci. Za hrdinství na Sommě byl vyznamenán nejvyšším britským řádem – Viktoriiným křížem.

Po válce působil jako šéf britské vojenské mise v Polsku a i zde se zapletl do mnohých dobrodružství. Jedním z nich byla aféra s pašováním děla z Budapešti v ukradeném spacím voze, spolu s finským šlechticem Mannerheimem se ve Varšavě zúčastnili jako sekundanti souboje. Při letech nad západní Ukrajinou, několikrát havaroval. V srpnu 1920 se vracel do Varšavy, když byl jeho vlak napaden bolševickou kavalérií, během přestřelky vypadl z vlaku, ale podařilo se mu opět naskočit. Po skončení Polsko-Sovětské války dostal od svého posledního pobočníka, knížete Radziwila, usedlost v Pripjaťských bažinách poblíž sovětské hranice. Z britské armády de Wiart odešel v roce 1922 v hodnosti generálmajora. V Pripjati strávil prakticky celá meziválečná léta, ale ani to nebyl konec. I s jednou rukou se stal výtečným střelcem a oddával se především lovu kachen, kterých měl mít na svědomí kolem dvaceti tisíc. Tuto zemi si velmi oblíbil a Poláků se velmi zastával i ve věcích politiky.

S blížící se druhou světovou válkou se v červenci 1939 vrátil do armády a zastával opět post vedoucího britské vojenské mise v Polsku. Spolu s Polskou vládou také ustoupil do Rumunska, odkud se vrátil do Anglie, kde velel 61. divizi. Vzápětí převzal velení nad spojenou britsko-francouzkou jednotkou, která měla během Norského tažení obsadit Namsos a postupovat na Trondheim. Celá operace však ztroskotala a jednotka musela být evakuována. De Wiart se na krátkou dobu vrátil k velení 61. divize, která se připravovala na německou invazi na ostrovy a v dubnu 1941 byl jmenován šéfem britské vojenské mise v Jugoslávii. Cestou do Jugoslávie měl jeho letoun Wellington u Libyjského pobřeží poruchu a musel nouzově přistát. Jednoruký, jednouchý a jednooký šedesátiletý velitel musel plavat čtyři kilometry ke břehu vodami plnými žraloků. Byl zajat Italy, ale v zajateckém táboře se okamžitě pokusil vykopat podzemní tunel, kterým by prchl. Jindy se mu podařilo skrývat celých osm dní převlečen za vesničana, což byl vzhledem k jeho vzhledu jistě velký úspěch. V srpnu 1943 během jednání o Italské kapitulaci byl propuštěn. Měsíc po jeho návratu do Anglie byl pověřen dalším úkolem – dostal na starost britskou vojenskou misi v Číně. Tento úkol se stal posledním v jeho kariéře a v roce 1947, i přes Čankajškovy nabídky, odešel v hodnosti generálporučíka do výslužby. Usadil se v Irsku v oblasti Corku. V roce 1949 zemřela jeho žena a o tři roky později se oženil s o 25 let mladší Ruth Myrtle Muriel Joan McKechniovou. Zemřel v roce 1963 ve věku 83 let. Autorem titulního portrétu z roku 1919 je Sir William Orpen.

Zdroj obrázku Wikimedia Commons