Posílání fotek pomocí telegrafu (1910)
Technologicky i obchodně byla telefotografie nástupcem vynálezu Ernesta A. Hummela – telediagrafu z roku 1895. V roce 1902 se zabýval technologií telefotografie Arthur Korn, snažil se převést obraz na signál, který se potom pomocí kabelů přenáší na jiné vzdálené místo. Fotografie po drátech (Wire-Photos) byla po Evropě hojně rozšířena roku 1910, a mezinárodně roku 1922. Švýcarský fotograf Édouard Belin (1876-1963) vynalezl roku 1913 první systém přenosu obrazu po drátě tzv. belinograf (fototelegraf nebo také telestereograf), který skenoval obraz pomocí fotobuněk a přenášel jej po obyčejné telefonní lince. Systém byl založen na stejných principech, které se dodnes používají ve faxových přístrojích. Předloha se osvětlovala po řádcích a světelný signál byl převeden na elektrický. Pro zajímavost uvedu, že válec rotoval s upnutým papírem, který byl napuštěn jodidem draselným a škrobem. Paprsek opisoval jemnou spirálu a dopadl-li na jasnější nebo tmavší místo obrazu, stával se selen uvnitř válce vodivým nebo nevodivým. Při jasných místech tak procházel válcem proud a jodid draselný na papíře byl rozložen. Na přijímači se tak objevil negativ s nimž se dalo dál pracovat. Systém vyzkoušel 13. ledna téhož roku na lince Paříž–Amiens, přesněji na vzdálenost 1 024 km (tam a zpět). Přenést fotografii normálního formátu bylo údajně možné během 20-30 minut. Édouard Belin položil základ pro službu firmy AT&T Wirephoto service. V Evropě se podobná služba označovala jako Belino. V Československu byl belinograf zaveden roku 1936.
Italové, Bortini a Ascoli, vynalezli v roce 1911 způsob, kterým bylo možno odesílat pomocí telegrafu i obrázky a fotografie. Pomocí speciální mřížky byl obraz rozložen do soustavy čtverečků (autotypický rastr), které bylo následně nutno přešifrovat na nejpodobnější tvar bodu z tabulky. Ty byly označeny písmenky a tedy bylo možné písmena odtelegrafovat. Příjemce následně tiskl jednotlivé řádky pomocí speciálního stroje. Dobová zpráva zmiňuje, že obyčejně čítá mřížka při autotypické reprodukci obrazů až 50 bodů na 1 cm délky. Kdybychom tedy měli odeslat obrázek o rozměru 4×4 cm, který je složen ze 40 tisíc bodů, byli bychom nuceni odtelegrafovat 40 tisíc písmenek. Dle tehdejšího ceníku by takovýto obrázek vyšel na úctyhodných 160 K, jelikož by text obsahoval 2667 slov (každé o délce maximálně 15 písmen). Bortini a Ascoli si vypomohli použitím hrubšího rastru, čímž by obdobný obrázek rozložili na 3 136 čtverečků, tedy 210 slov za 12 K a 60 h.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
